Trnovník akát - dobrý sluha, zlý pán?

Trnovník akát je mezi včelaři opěvovaným stromem, který chce mít blízko svévčelnice snad každý včelař. Nejeden se o jeho přítomnost také v dobré víře postaral výsadbou nebo výsevem. Není také divu. Akátový med je žádaný a velmi kvalitní. Mezi biology, ekology a ochránci přírody je však tento strom noční můrou a raději by ho z naší krajiny alespoň na určitých místech zcela vymýtili. Cílem tohoto článku je bez emocí, stručně a srozumitelně vysvětlit, v čem je trnovník akát pro českou přírodu nebezpečný, a nastínit jeho minulost, současnost i možnou budoucnost v naší krajině.

Jak a kdy se k nám dostal

Semena trnovníku akátu byla do Evropy dovezena ze Severní Ameriky v roce 1601, tedy z pohledu člověka celkem dávno - ještě před bitvou na Bílé hoře za vlády Rudolfa 11. Dovezl ho francouzský botanik Jean Robin jako jednu z prvních severoamerických dřevin (podle něho má trnovník akát své latinské jméno Robinia pseudoacacia). Trnovník akát (dále jen akát) byl zpočátku vysazován jako okrasný strom, ale zanedlouho pro svou nenáročnost a další kvality i jako lesnická dřevina. V Čechách se poprvé objevil v roce 1710. Podobně jako jinde v Evropě byl hojně pěstován jako
okrasná dřevina, ale i k vázáni písčitých půd (jižní Morava), zpevňování skalních svahů (Podyjí, Povltaví, Posazaví), železničních náspů, a samozřejmě také jako medonosná rostlina. V lesních kulturách byl pěstovánjako pařezina i les nízký), kde poskytoval za krátkou dobu lidskými silami zvládnutelné (bez těžké technik) i kvalitní palivové a stavební dřevo bez nutnosti další výsadby. Údaje o jeho prvním zplanění u nás hovoří o roku 1874.

Proč ho chceme

Akát má řadu pozitivních vlastností, pro které byl ostatně dovezen, rozšířen a pěs-
tován. Především je velmi nenáročný a dokáže dobře prosperovat na suchých a chudých půdách. Patří totiž do čeledi bobovitých (je příbuzný například hrachu) a stejně jako jiné druhy této čeledi, má na svých kořenech malé hlízky, ve kterých žijí symbiotické bakterie. Ty dokážou vázat vzdušný dusík (78 % vzduchu je dusík) a zprostředkovat ho svým hostitelům. Umožní tím akátu být v konkurenční výhodě oproti ostatním rostlinám, které mohou čerpat jen organický dusík z půdy. Proto může akát dobře a rychle růst i na živinami chudých půdách. Navíc toleruje půdy s nejrůznějším chemismem od silně kyselých po silně alkalické. Dobře zvládá růst na odvodněných a vysychavých půdách. Rovněž dobře zvládá okus, požáry, ořez. Velmi dobře zmlazuje z výmladků - není nutné ho po těžbě znovu vysazovat. Akát je také mimořádně odolný proti znečištění ovzduší a zasolení, pročež bývá často vysazován ve městech. Pro všechny tyto vlastnosti je snadné ho pěstovat - je schopen v krátké době zalesnit téměřjaké-koliv stanoviště. V současnosti je na našem území známo přes 30 jeho kultivarů pěstovaných na 14 000 ha lesní půdy zvláště na jižní Moravě.

Jeho dřevo je využitelné jako velmi kvalitní tvrdé palivové dřevo s vysokou výhřevností, jako materiál pro kůly vinic a ohrad (vydrží v půdě údajně až 70 let), k výrobě nábytku, ale i jako stavební dřevo. Dřevo je navíc voděodolné, a proto se využívá i na výrobu lodí, zahradního nábytku nebo sudů na víno. Květy trnovníku akátu nachází uplatnění ve výrobě léčiv. V neposlední řadě je akát špičkovou medonosnou rostlinou. Ovšem jen na vhodných stanovištích (teplé oblasti) a za vhodných klimatických podmínek.

Nezanedbatelná je jeho dekorativnost (tvar kmene, květy, vůně). Ta ho ve spojení

s rychlostí růstu, odolností vůči znečištění ovzduší i půdy a nenáročností na vodu řadí mezi oblíbené dřeviny urbanistů větších měst a budovatelů parků.

Proč ho nechceme

Akát je nepůvodní invazní druh, který je vůči svému okolí velmi agresivní a významně snižuje biodiverzitu na úrovni druhů i prostředí. Celá rostlina s výjimkou květů je jedovatá. Svými kořeny a listovým opadem vylučuje do půdy toxické látky, které brání klíčení a růstu jiných u nás přirozeně se vyskytujících rostlin. Svou schopností vázat vzdušný dusík obohacuje půdu o živiny a ta se stává úživnější (má větší schopnost výživy rostlin). Na takových půdách pak rostou přednostně nitrofilní druhy rostlin, jako je kopřiva dvoudomá, netýkavka ma-lokvětá (také invazní druh), svízel přítula, vlaštovičník větší a další rumištní rostliny.

V keřovém patře dokáže růst povětšinou jen bez černý, se kterým akát místy vytváří neproniknutelné porosty. Zjednodušeně řečeno, na místech, která jednou akát obsadí, toho moc neroste. Společenstvo rostlin i živočichů se změní. Tento efekt je nejsilnější na suchých, výslunných nebo písčitých stanovištích a ve světlých lesích. Zde je akát schopen se velmi rychle šířit kořenovými a kmenovými výmladky a lokální přirozené společenstvo, které mu stěží může konkurovat, časem zcela nahradit. Tato stanoviště jsou však často biologicky cenná a vzácná. Nezřídka se jedná o chráněná území.

Velký problém akátu ve volné přírodě je jeho nesmírná vitalita a schopnost přežit a šířit se. Akátu je nadmíru obtížné se zbavit. Nemá u nás přirozené nepřátele, jak je tomu v zemi jeho původu. Když není pod kontrolou zodpovědného majitele, chová se jako „utržený ze řetězu“. Prostým uříznutím kmene likvidace tohoto stromu zdaleka nekončí a situace se v následujícím roce dokonce zhorší. Akát silně zmlazuje z kořenových i kmenových výmladků a vytvoří po jednom roce až třímetrovou trnitou houštinu v okruhu až 15 m od kmene (v závislosti na stanovišti). Na nalezení metodiky likvidace akátu už byly vynaloženy nemalé finanční prostředky a vznikla řada metod, jak se této agresivní dřeviny zbavit. Jednoduchou, rychlou, levnou, účinnou a univerzální metodu likvidace však stále hledáme. V chráněných územích je boj proti akátu nutné vést systematicky mnoho let po sobě prostředky mechanickými, chemickými, fyzikálními nebo nej-častěji jejich kombinací (NP Podyjí, Lesy hl. m. Prahy, CHKO Kokořínsko, CHKO Křivoklátsko, CHKO Český kras,...). Zásahy musí být vždy podmíněny dostatečným a dlouhodobým finančním zajištěním.
V lesích a zapojených porostech je situace poněkud jiná. Akát je světlomilná rostlina a její výmladky a semenáčky se v zástinu příliš neprosadí. Samovolné šíření akátu v zapojeném lese proto není nijak

dramatické. Situace se ovšem může změnit při holosečné těžbě nebo po pádu stromů s jejich následným odtěžením či požáru, kdy se korunový zápoj uvolní a obnažený narušený půdní povrch umožní vyklíčení semen a růst výmladků. I v lesích je třeba s výskytem akátu náležitě pracovat a zachovávat obezřetnost. Lesy naštěstí mají své hospodáře, kteří vědí, jak o ně pečovat.

S akátem, jako nepůvodním invazním druhem bojují ochránci přírody i lesníci na různých místech České republikyjiž desítky let za vynaložení milionů korun. Snahou státní ochrany přírody je eliminovat jeho výskyt v chráněných územích, kam z jejich podstaty nepatří (s výjimkou několika speciálních případů jako je stabilizace břehů, svahů a podobně). V některých lokalitách a je to třeba právějižní Morava, kdeje akát z včelařského hlediska nejproduktivnější, mohou být izolované háje a remízky akátu v polích dokonce vnímány pozitivně. V zemědělsky intenzivně využívané krajině totiž zvyšují diverzitu prostředí - lesík v polije významným útočištěm řady druhů rostlin i živočichů (lepší lesík akátu v polích, než pole bez lesíku). Plní zde funkce biokoridorů nebo biocenter.

Budoucnost trnovníku akátu

Jak z výše uvedeného vyplývá, akát je dobrý sluha, ale také opravdu zlý pán. V tomto kontextu je třeba k němu přistupovat a i když je pro nás včelaře z ekonomického hlediska jeho blízkost často požehnáním, v konečném důsledku je třeba se před ním mít na pozoru.

V současnosti jistě není možná ani žádoucí plošná likvidace všech jedinců akátu v České republice, aleje důležité mít ho pod kontrolou a zamezit jeho dalšímu neřízenému rozšiřování do volné přírody. Lze předpokládat, že v budoucnu na místech, kde jsou na lesních pozemcích rozsáhlé porosty akátu, s největší pravděpodobností také většinou zůstanou. Akát je zde pod kontrolou lesníků, plyne z něj významný ekonomický profit a bylo by také velmi obtížné a enormně nákladné se ho v dohledné době zbavit. Takže není třeba se obávat, že tamní včelaři přijdou o svůj zisk z akátového medu.

V chráněných územích bude jistě snaha akát eliminovat, tak jako to bylo doposud. Vše je ovšem závislé na penězích, a tak si dovoluji předpovídat, že rapidní úbytek nenastane ani v těchto lokalitách.

Na nezalesněných pozemcích mimo chráněná území, kam se akát samovolně rozšířil a proniká dál, by neměl co pohledávat. Je proto třeba proti němu bojovat.

My, včelaři, jako odpovědni hospodáři v krajině můžeme udělat mnohé. Především je vhodné při výsadbách nektaro/ pylodárných rostlin upřednostňovat místní původní druhy rostlin a velmi dobře se zamyslet před šířením jakýchkoliv nepůvodních či dokonce invazních druhů (a to i v případě, že vysazujeme pouze na vlastní pozemky). Je třeba zvážit, jestli jsme schopni udržet akát, zlatobýl, topinam-bur, netvařec a podobné „přivandrovalce" na uzdě, a v případě potřebyje třeba i zcela zlikvidovat, a to i za řadu let, kdy už nemusíme být zrovna v kondici. Jinak po sobě zanecháme nepříjemné dědictví.

Druhou, nezanedbatelnou možností, jak významně pomoci v boji proti šíření invazních nepůvodních druhů, je osvěta veřejnosti. Včelaři jsou právem vnímáni jako lidé v úzkém kontaktu s přírodou, kteří ji rozumí a chápou složité a křehké vztahy v ní. Můžeme proto účinně působit na poli osvěty - zasvěceně informovat o problematice nepůvodních invazních druhů své sousedy, rodinu, známé i veřejnost.
 

Z časopisu včelařství  od Mgr. Petr Pavelcík