Včelaři čelí výzvě: hniloba včelího plodu

Ve Vratislavicích nad Nisou probíhá boj s nebezpečnou chorobou včel - hnilobou včelího plodu. Včelaři museli na čtyřech stanovištích zlikvidovat 29 včelstev. Do jara se teprve ukáže, zda je toto číslo konečné. Nemoc zasáhla i Liberec, s prvním případem už v červenci. V ochranném pásmu se ocitá celý katastr Vratislavic nad Nisou.

Vratislavičtí včelaři přistoupili k problému aktivně a jejich úsilí vedlo k odhalení napadených včelstev. Jen důkladná prohlídka včas odhalí počátky nákazy, která se nedá léčit. Jediným způsobem, jak zabránit jejímu šíření, je likvidace a spálení postižených včelstev, úlů, nářadí, vosku a ochranných pomůcek. Nerezové vybavení jako medomety lze zachránit.

Hniloba včelího plodu, podobně jako včelí mor, představuje vážné nebezpečí pro včelstva, avšak pro lidi není škodlivá. Infekce může být zavlečena zalétáváním včel, infikovanými plásty, úly nebo včelařskými pomůckami z jiných stanovišť.

Za vratislavické včelaře se k situaci vyjádřil Jiří Gajdoš. Tento dopis jsme obdrželi na přelomu října a listopadu. Pro další informace jsme oslovili Ing. Dalibora Titěru, CSc. z Výzkumného ústavu včelařského v Dole.

Bakteriální nákaza: hniloba včelího plodu

Hniloba včelího plodu je bakteriální choroba, která napadá včelí larvy před zavíčkováním. Onemocnění se projevuje variabilními příznaky a mikrobiální obraz infikovaných včelstev se může lišit.

Podle veterinárního zákona je nutné výskyt této nebezpečné nákazy hlásit veterinární správě.

Původce nákazy hniloby včelího plodu

Až do roku 1906 nebylo mezi morovou a hnilobnou infekcí plodu včelstev rozlišováno, oba patologické stavy se jednoduše označovaly jako hniloba. Po objevení, že jednu z forem této choroby způsobuje bacil Paenibacillus larvae, byl tento specifický typ klasifikován jako mor, známý v angličtině a němčině jako „americká hniloba plodu“. Ostatní bakteriální infekce byly nazývány „evropská hniloba plodu“, u nás jednoduše hniloba plodu. Postupně se zjistilo, že hlavním původcem této hniloby je bakterie Mellisococcus plutonius, dříve známa jako Streptococcus pluton a později Mellisococcus pluton.

Vedle hlavního patogenu se často v infikovaných včelstvech vyskytuje Paenibacillus alvei i Streptococcus fecalis, spolu s dalšími mikroorganismy, podílejícími se na rozkladu uhynulých larev. Metabolity těchto patogenů způsobují výrazný hnilobný zápach, někdy označovaný jako „zkysání plodu“, zejména ve Švýcarsku.

Hlavní původce, Mellisococcus plutonius, nevytváří dlouhodobě přežívající spóry, jako je tomu u Paenibacillus larvae. Bakterie se může dostat potravou k nejmladším larvám, ty starší než dva dny jsou vůči infekci odolnější a potřebovaly by vysokou infekční dávku k onemocnění. Tento anaerobní organismus roste jen v prostředí s nízkou koncentrací kyslíku a tvoří jednotlivé buňky, shluky nebo řetízky.

Šíření a průběh nákazy

Hniloba včelího plodu je vysoce nakažlivá. Infekci mohou do úlu zanést samotné včely po kontaktu s patogenem nebo zalétlé včely z infikovaných včelstev, zejména během jiných nemocí, otrav nebo stresu z kočování. Při jedné návštěvě zahraničí byli diagnostikovány případy hniloby plodu v okruhu kočovných včelstev vzdálených jen pár týdnů na dálničním odpočívadle. Zalétlé včely byly pravděpodobným zdrojem infekce v okolí.

Bakterie se do žaludku larev dostává s potravou, kde se rychle množí až naplní celou dutinu žaludku. Některé larvičky však mohou přežít a vyloučí patogenní mikroorganismy v podobě hrudkovitých výkalů, které ulpívají na stěnách buněk nebo v medovicích, což představuje další zdroj infekce. Na rozdíl od moru umírají larvy s hnilobou před zavíčkováním, a pokud nejsou brzy odstraněny včelami, vyschnou na příškvar. Tyto příškvary zůstávají životaschopné až tři roky.

Larvy, které infekci přežijí, se vylíhnou do menších kukel, z nichž vzejdou menší dospělé včely než je běžné. Tyto včely mohou nést patogeni na svém těle a šířit infekci dál. Včelstva postižená hnilobou rychle slábnou a hynou. I když je hniloba obecně považována za méně závažnou než mor včelího plodu, některé její kmeny mohou být velmi virulentní, jako u případů v oblasti Pece pod Sněžkou.

Klinické příznaky hniloby včelího plodu

Larvy infikované hnilobou mění svou barvu z perleťově bílé na žlutou až hnědou. Jejich těla ztrácejí pevnost, měknou a usazují se na dně buněk. Většina larviček uhyne ještě před zavíčkováním, avšak některé hynou až v zavíčkovaných buňkách. Mrtvé larvy si někdy zachovají svůj článkovaný vzhled a nepromění se v klihovitou hmotu jako při moru. Po zaschnutí vytvářejí příškvar, který lze na rozdíl od morových příškvarů snadno odstranit z buněk. Zápach z odumřelých larev je odporně hnilobný nebo ostře kyselý, pokud je způsoben přítomností Streptococcus fecalis.

Diagnostika

Plásty vykazující zjevné mezery a klinické příznaky musí být laboratorně vyšetřeny. K laboratornímu vyšetření se zasílá nejlépe celý plást, podrobně označený a kvalitně zabalený v prodyšném materiálu, jako je papír nebo karton. Plastová fólie se nedoporučuje, hrozí zapaření a plíseň. Pro kultivaci hlavního původce, Mellisococcus plutonius, jsou nezbytné anaerobní podmínky. Laboratorní diagnostika je doplněna mikroskopickým a molekulárně genetickým vyšetřením metodou PCR.

Opatření proti hnilobě plodu

Při potvrzení výskytu hniloby včelího plodu je krajská veterinární správa povinna vyhlásit mimořádná veterinární opatření. Určí se ohnisko nákazy a ochranné pásmo a stanoví se opatření pro včelaře. Finanční kompenzace za likvidaci ohnisek je podobná jako v případech moru.

Léčba hniloby není možná. Včelstva s klinickými příznaky hniloby se neprodleně likvidují a veškerý materiál se musí spálit nebo důkladně dezinfikovat. Osvědčené jsou jodoforové dezinfekce jako BeeSafe nebo FAM 30, kterým musí předcházet mechanické čištění. Výzkum se nyní soustředí na možnost tepelného ošetření nebo použití ozonu, tyto metodiky však potřebují další ověření.

Při každém zjištění hniloby je nutné důkladně prozkoumat možnost skrytých zdrojů infekce. Likvidaci ohnisek napomáhá fakt, že původce hniloby nepřežívá desítky let jako spory moru. Hniloba včelího plodu není přenosná na jiná hospodářská zvířata ani na člověka.

Z časopisu včelařství  Ing. Dalibor Titěra, CSc.