Článek popisuje dřívější výskyt ve Vratislavicích nad Nisou, kde probíhal boj s nebezpečnou chorobou včel - hnilobou včelího plodu. Včelaři museli na čtyřech stanovištích zlikvidovat 29 včelstev. Nemoc tehdy zasáhla i Liberec a bylo vymezeno ochranné pásmo. Aktuální rozsah opatření je třeba ověřit u krajské veterinární správy.
Vratislavičtí včelaři přistoupili k problému aktivně a jejich úsilí vedlo k odhalení napadených včelstev. Prohlídka může odhalit podezřelé příznaky, diagnózu však potvrzuje veterinární vyšetření. O likvidaci a dezinfekci rozhoduje krajská veterinární správa podle aktuálních opatření; postup závisí na konkrétním ohnisku a materiálu.
Hniloba včelího plodu, podobně jako včelí mor, představuje vážné nebezpečí pro včelstva, avšak pro lidi není škodlivá. Infekce může být zavlečena zalétáváním včel, infikovanými plásty, úly nebo včelařskými pomůckami z jiných stanovišť.
Za vratislavické včelaře se k situaci vyjádřil Jiří Gajdoš. Tento dopis jsme obdrželi na přelomu října a listopadu. Pro další informace jsme oslovili Ing. Dalibora Titěru, CSc. z Výzkumného ústavu včelařského v Dole.
Bakteriální nákaza: hniloba včelího plodu
Hniloba včelího plodu je bakteriální choroba, která napadá včelí larvy před zavíčkováním. Onemocnění se projevuje variabilními příznaky a mikrobiální obraz infikovaných včelstev se může lišit.
Podle veterinárního zákona je nutné výskyt této nebezpečné nákazy hlásit veterinární správě.
Původce nákazy hniloby včelího plodu
Až do roku 1906 nebylo mezi morovou a hnilobnou infekcí plodu včelstev rozlišováno, oba patologické stavy se jednoduše označovaly jako hniloba. Po objevení, že jednu z forem této choroby způsobuje bacil Paenibacillus larvae, byl tento specifický typ klasifikován jako mor, známý v angličtině a němčině jako „americká hniloba plodu“. Ostatní bakteriální infekce byly nazývány „evropská hniloba plodu“, u nás jednoduše hniloba plodu. Postupně se zjistilo, že hlavním původcem této hniloby je bakterie Melissococcus plutonius, dříve známa jako Streptococcus pluton a později Melissococcus pluton.
Vedle hlavního patogenu se často v infikovaných včelstvech vyskytuje Paenibacillus alvei i Enterococcus faecalis, spolu s dalšími mikroorganismy, podílejícími se na rozkladu uhynulých larev. Metabolity těchto patogenů způsobují výrazný hnilobný zápach, někdy označovaný jako „zkysání plodu“, zejména ve Švýcarsku.
Hlavní původce, Melissococcus plutonius, nevytváří dlouhodobě přežívající spóry, jako je tomu u Paenibacillus larvae. Bakterie se může dostat potravou k nejmladším larvám, ty starší než dva dny jsou vůči infekci odolnější a potřebovaly by vysokou infekční dávku k onemocnění. Tento anaerobní organismus roste jen v prostředí s nízkou koncentrací kyslíku a tvoří jednotlivé buňky, shluky nebo řetízky.
Šíření a průběh nákazy
Hniloba včelího plodu je vysoce nakažlivá. Infekci mohou do úlu zanést samotné včely po kontaktu s patogenem nebo zalétlé včely z infikovaných včelstev, zejména během jiných nemocí, otrav nebo stresu z kočování. Zalétávání a přesuny včelstev mohou přenos usnadnit; konkrétní zdroj nákazy je nutné odborně posoudit.
Bakterie se do žaludku larev dostává s potravou, kde se rychle množí až naplní celou dutinu žaludku. Některé larvičky však mohou přežít a vyloučí patogenní mikroorganismy v podobě hrudkovitých výkalů, které ulpívají na stěnách buněk nebo v medovicích, což představuje další zdroj infekce. Na rozdíl od moru umírají larvy s hnilobou před zavíčkováním, a pokud nejsou brzy odstraněny včelami, vyschnou na příškvar. Původce může v zaschlých zbytcích přetrvávat a být zdrojem další infekce.
Larvy, které infekci přežijí, se vylíhnou do menších kukel, z nichž vzejdou menší dospělé včely než je běžné. Tyto včely mohou nést patogeni na svém těle a šířit infekci dál. Postižená včelstva mohou slábnout a při závažném průběhu hynout. I když je hniloba obecně považována za méně závažnou než mor včelího plodu, některé její kmeny mohou být velmi virulentní, jako u případů v oblasti Pece pod Sněžkou.
Klinické příznaky hniloby včelího plodu
Larvy infikované hnilobou mění svou barvu z perleťově bílé na žlutou až hnědou. Jejich těla ztrácejí pevnost, měknou a usazují se na dně buněk. Většina larviček uhyne ještě před zavíčkováním, avšak některé hynou až v zavíčkovaných buňkách. Mrtvé larvy si někdy zachovají svůj článkovaný vzhled a nepromění se v klihovitou hmotu jako při moru. Po zaschnutí vytvářejí příškvar, který lze na rozdíl od morových příškvarů snadno odstranit z buněk. Zápach z odumřelých larev je odporně hnilobný nebo ostře kyselý, pokud je způsoben přítomností Enterococcus faecalis.
Diagnostika
Při podezření na nákazu kontaktujte krajskou veterinární správu; ta určí odběr vzorků a laboratorní vyšetření. K laboratornímu vyšetření se zasílá nejlépe celý plást, podrobně označený a kvalitně zabalený v prodyšném materiálu, jako je papír nebo karton. Plastová fólie se nedoporučuje, hrozí zapaření a plíseň. Pro kultivaci hlavního původce, Melissococcus plutonius, jsou nezbytné anaerobní podmínky. Laboratorní diagnostika je doplněna mikroskopickým a molekulárně genetickým vyšetřením metodou PCR.
Opatření proti hnilobě plodu
Při potvrzení výskytu hniloby včelího plodu je krajská veterinární správa povinna vyhlásit mimořádná veterinární opatření. Určí se ohnisko nákazy a ochranné pásmo a stanoví se opatření pro včelaře. Finanční kompenzace za likvidaci ohnisek je podobná jako v případech moru.
Postup v ohnisku stanovuje krajská veterinární správa podle platné vyhlášky č. 144/2023 Sb. a konkrétních mimořádných veterinárních opatření. Podle situace zahrnuje likvidaci postižených včelstev a materiálu nebo nařízenou sanitaci a dezinfekci. Bez pokynů správy nepřemisťujte včelstva ani vybavení a nepokoušejte se nákazu samostatně léčit.
Při každém zjištění hniloby je nutné důkladně prozkoumat možnost skrytých zdrojů infekce. Likvidaci ohnisek napomáhá fakt, že původce hniloby nepřežívá desítky let jako spory moru. Hniloba včelího plodu není přenosná na jiná hospodářská zvířata ani na člověka.
Z časopisu včelařství Ing. Dalibor Titěra, CSc.
