Včelaření s sebou bohužel přináší i některá úskalí a nepříjemné situace, které je potřeba sledovat. Mezi nepříjemné starosti včelaře patří nemoci včel, které mohou naše včelstva velmi potrápit. Je proto vhodné včely sledovat a v případě příznaků zjistit příčinu a postupovat podle veterinárních doporučení; u nebezpečných nákaz je nutné podezření nahlásit. Důležité je také odstranit příčiny, které vedou ke špatnému fungování včelstva a jeho poruchám.
Nemoci můžeme rozdělit do několika kategorií, podle toho, jakou část včelstva napadají (nemoci plodu, včel, matek), nebo podle způsobu šíření (virové, bakteriální, houbovité, nemoci způsobené škůdci či otravou). Podle původu dělíme nakažlivé nemoci na infekční a invazní. Infekční nemoci mohou způsobovat viry, bakterie či houby; parazitární onemocnění vyvolávají různí parazité.
Nemoci a poruchy plodu
Některé nákazy postihují především plod, jiné dospělé včely; některé zasahují obě vývojová stadia a dospělé včely mohou původce přenášet. Mezi nejnebezpečnější nemoci včelího plodu patří hniloba včelího plodu, mor včelího plodu nebo varroáza, proto je potřeba těmto nemocem věnovat zvláštní pozornost.
Hynutí plodu hladem
K hynutí plodu hladem a jeho následnému požírání včelami dochází, pokud je v úlu nedostatek potravy. To se stává obvykle na konci zimy či začátku jara, kdy je spotřebována převážná část zimních zásob. Tento stav můžeme pozorovat, pokud jsou na dně úlu či v buňkách plástů pokožky z nezavíčkovaného plodu. Případně jsou plod zavíčkován, víčka porušena a měkké části kukel vysáty. Hynutí plodu hladem samovolně ustane, pokud jsou v úlu doplněny zásoby potravy.
Hynutí plodu zimou
Problém hynutí plodu zimou se může objevit, pokud je na jaře zaplodována velká plocha plástů a dojde k náhlému ochlazení. Plod hyne v nejhůře vytápěných oblastech úlu, především pak v okrajových částech plástů. Uhynulý plod má šedou, až černou barvu. Problém nastává při rozkladu uhynulého plodu, který do úlu přináší nepříjemné projevy bakteriálního rozkladu (např. hnilobný zápach).
Hynutí plodu přehřátím
Plod hyne přehřátím, pokud se dlouhodobě zvýší teplota nad 36 ˚C. Tento stav si bohužel včelař často způsobí sám, protože si nevšimne uzavřených či ucpaných česen a úl pak špatně větrá. Včely se snaží snižovat teplotu úlu odpařováním vody, tak aby klesla pod zmiňovaných 36 ˚C. Pokud je tento stav dlouhodobý a v úle voda dochází, mají včely tendenci ji vysávat z buněk, kde je plod. Ten v takovém případě hyne.
Virové nákazy:
Virová nákaza včelího plodu
Virová onemocnění mohou poškodit vyvíjející se plod a oslabit včelstvo. Příznaky mohou připomínat jiné nemoci plodu, proto je při podezření vhodné odborné vyšetření. Při podezření na mor nebo hnilobu včelího plodu ihned kontaktujte krajskou veterinární správu.
Bakteriální nákazy:
Hniloba včelího plodu
Hnilobu včelího plodu způsobuje především bakterie Melissococcus plutonius; mohou se podílet i další bakterie. Nákaza postihuje zejména mladé larvy před zavíčkováním a může se šířit včelami, plásty i pomůckami. Při podezření neprodleně kontaktujte krajskou veterinární správu. Hnilobu je zakázáno léčit a opatření stanovuje veterinární správa.
Mor včelího plodu
Mor včelího plodu je nejnebezpečnější onemocnění včelího plodu. Jeho nebezpečnost je ukryta ve vysoké odolnosti spor bakterií, které tuto nemoc způsobují. Je proto velmi těžké ji v oblasti, kde se vyskytne, likvidovat. Tuto nemoc vyvolává nebezpečná bakterie Paenibacillus larvae. Jeho spory přežívají v půdě okolo napadených včelínů i několik desítek let, a tak se může snadno opětovně rozšířit. Bakterie je oválného tvaru, po celém jejím těle má bičíky, které jí dovolují pohyb. Bakterie vytváří odolné spory. Bakterie produkuje velké množství proteáz, což jsou látky, které štěpí bílkoviny. Při tom vznikají mimo jiné nebezpečné látky, které jsou pro včelí larvy toxické. Bakterie se množí v žaludku, kde se rychle množí, při tom spotřebovává bílkoviny, které rozkládá, přitom působí mnoho enzymů a toxinů, které porušují žaludeční membránu a bakterie se tak začne šířit do celého těla. Po zavíčkování larvy hynou na celkovou sepsi. Zbytky larev zaschnou a ostatní včely se je snaží z úlu odstranit, čímž však roznesou infekci do dalších částí úlu. Spory bakterie se tak šíří dále po úle, některé se zachytí i na těle včel létavek a jsou tak rozšiřovány dále po okolí. Bakterie se může šířit také za pomoci dalších parazitů a škůdců. Na šíření bakterie se také významně podílí nezodpovědnost některých včelařů, kteří nedodržují hygienické zásady, používají staré úly a znečištěné nářadí. Klinické příznaky můžeme pozorovat až u zavíčkovaného plodu. Ten ztrácí svoji barvu a článkování, víčka buněk jsou zašedlá, propadlá nebo i děravá. Těla larev postupně měknou, až se z nich stane šedohnědá lepkavá hmota. Vyšetření nemoci se musí provést způsobilým odborníkem. Dospělé včely jsou proti těmto bakteriím odolné, nicméně bakterie, kterými jsou napadeny, zůstávají dále životaschopny, a tak je mohou šířit dál. Při podezření na mor je nutné neprodleně kontaktovat krajskou veterinární správu a řídit se jejími pokyny. Mor i hnilobu včelího plodu je zakázáno léčit; opatření stanovuje veterinární správa.
Houbovitá onemocnění:
Zvápenatění včelího plodu
Zvápenatění včelího plodu je nejrozšířenější houbovité onemocnění, a i když nepatří mezi nejnebezpečnější choroby, věnuje se mu dostatečná pozornost, protože včelstvo zbytečně oslabuje. Původcem nemoci je mikroskopická houba Ascosphaera apis, která se vyskytuje ve formě malých či větších plodnic. V plodnicích se tvoří velké množství výtrusů. Larvy včel se nakazí především při přijímání potravy, někdy můžou výtrusy proniknout i kůží larvy. Výtrusy v žaludku larev vyklíčí a ve střevech vyrostou do dlouhých vláken, které postupně proniká střevní stěnou a vyplní celé tělo larvy, proroste až na povrch těla larev, kde vytvoří plodnice. Nejcitlivější jsou na tuto houby larvy ve věku tří až šesti dnů. Trubčí plod je přitom citlivější než dělničí. Dospělým včelám houba neškodí, bohužel se s jejich pomocí mohou šířit po úle. Včely uhynulé larvičky vynáší z úlu ven, a tak spory hub dále šíří. Další nebezpečí v šíření je spojeno s oslabováním včelstva, jehož infikované zásoby začnou vykrádat okolní včelí kolonie, které si tak zavlečou nemoc i do svého úlu. Někdy se může stát, že včelstvo vůbec neonemocní, i když jsou spory houby přítomny v úle. Závisí to především na síle včelstva, kvalitě matky, krmivu a okolních podmínkách. Nepříznivě také působí používání pesticidů v okolí úlu. Často se nemoc rozvine spolu s virovou nákazou včelího plodu. Spory dokáží přežívat i 15 let ve stěnách úlu, v okolní půdě či pomůckách, které přišly do styku se včelami. Nejdéle vydrží houba v medu, vosku či pylu. Nemocný plod poznáme podle jeho zavíčkování, které je propadlé, skvrnité. Plod se změní v kašovitou hmotu, mohou na něm být patrné chomáčky plodnic. Pokud houba proroste celé tělo, mění se larva doslova v bílou mumii a připomíná vápnitou napodobeninu larvičky. Opatřením proti houbě je dokonalé vyčištění a dezinfekce úlu, zničení všech plástů s napadenými larvami, dezinfikujeme také ochranné nástroje a pomůcky, které jsme používali pro práci se včelami. Prevencí je průběžná obnova díla, hygiena pomůcek a péče o silná včelstva.
Zkamenění včelího plodu
Toto onemocnění je méně rozšířené než zvápenatění včelího plodu, má podobný průběh a následky. Tuto chorobu způsobuje v převážné míře houba Aspergillus flavus, někdy tak Aspergillus fumigatus. Zárodky nemoci se šíří větrem, vodou i potravou. Potravou se pak dostávají do samotných larev, ve kterých vyklíčí. Houba opět proroste celou larvičku, ze které se vytvoří velmi pevná mumie. Tato houba může napadnout i dospělé včely. Klinické příznaky jsou velmi podobné zvápenatění a má i podobný průběh, diagnostiku i prevenci.
Nemoci a poruchy dospělých včel
Průjem včel
Průjem včel je postižení, které se objevuje na konci zimy, kdy jsou jejich výkalové vaky již značně přeplněny. Obecně platí, že pokud hmotnost výkalového vaku přesáhne polovinu hmotnosti celé včely, pak jejich svaly povolí a včely kálí v úle, což má za následek jeho špinění. Takto postižené včely se snaží z úlu co nejdříve vylétávat, jsou neklidné, opouští zimní chumáč. Důsledky poruchy můžeme pozorovat i na česně úlu, které je pokálené.
Nebezpečím této nemoci je odhalení její příčiny. Průjem včel může vzniknout špatnou skladbou zimních zásob, kdy včely nedokážou dokonale zpracovat potravu a vzniká mnoho odpadu. Průjem včel vzniká také při dlouhotrvajících zimách, či častém vyrušování včel v zimním období. Velkým nebezpečím však je, pokud je průjem včel příznakem jiné nemoci. Je proto důležité vyšetřit uhynulé včely, aby byla tato možnost vyloučena. Průjem včel je totiž často doprovázen onemocněními, jako jsou nosematóza, varroáza nebo roztočníkové nákazy. Z průjmových onemocnění včel se dále v úle může rozvinout úplavice, proto je potřeba příčiny co nejdříve odstranit.
Zácpa včel
Zácpa postihuje především mladé včely, které spotřebovávají velké množství pylu. Pokud je v úle velký nepoměr mezi včelkami krmičkami a plodem, pak jsou nuceny včely konzumovat více pylu, který je příčinou zácpy. K tomuto stavu také přispívá konzumace toxického pylu z jedovatých rostlin či chladné počasí, které zdraví včel také neprospívá. Při podezření na zdravotní potíže je vhodné posoudit zásoby a poradit se s odborníkem; příznaky mohou mít různé příčiny.
Virové nákazy:
Virová paralýza včel
Paralýzu včel způsobuje celá škála virů. Může se i stát, že včelstvo tento vir obsahuje, ale přitom se choroba nerozvine. Příznaky nemoci jsou v paralýze včel, které nemohou létat, třesou se, mají trhavé pohyby, zrychlené dýchání, často lezou po zemi či stoncích rostlin. Pokud jsou v úle, shlukují se v jeho horní části. Někdy se objevují i příznaky, jako je ztráta ochlupení. Nemoc je dále rozdělena na několik skupin, podle příznaků a průběhu nemoci, na: virus akutní paralýzy včel, virus pomalé paralýzy včel, virus X nebo Arkansaský včelí virus. Při podezření na virovou paralýzu je vhodné zajistit odborné vyšetření, posoudit napadení roztoči a další postup konzultovat s veterinárním lékařem.
Bakteriální nákazy:
Rickettsióza
Rickettsiózu způsobuje stejnojmenná bakterie, která napadá širokou škálu členovců. Tato nemoc byla objevena až v roce 1949. Obvykle se tato bakteriální nákaza objevuje spolu s nosemovou nákazou, septikemií nebo roztočníkovou nákazou. Vzhledem k tomu, že tato nákaza nepůsobí ve včelstvu závažné škody, je dnes spíše opomíjena a není dále příliš studována. Příznakem nemoci je pléčně zakalená hemolymfa včel.
Septikemie
Původcem tohoto onemocnění je především bakterie Pseudomonas apisepticus, která se dostává do hemolymfy včel, kde svým působením (přímým působením nebo tvorbou toxinů) způsobuje hynutí včel. Naštěstí tato bakterie nezpůsobuje příliš velké škody. Vzhledem k tomu, že se zárodky bakterie vyskytují v přírodě zcela běžné, jak v potravě, tak v půdě i vodě, je vcelku rozšířená. Do včel se bakterie dostává ze vzduchu nebo s potravou. Pro zdravé a silné včelstvo bakterie neznamená hrozbu, nemoc se rozvine pouze při oslabení včelstva. Bakterie často útočí, pokud ne včelstvo napadeno nosemovou nákazou, kdy mají včely poškozený trávicí trakt, a pro bakterie je snazší se dostat do hemolymfy. Nemoc se projevuje slábnutím včel, které vede až k neschopnosti letu. Někdy dochází také ke ztrátě ochlupení včel. Diagnostika se provádí na živých včelách i plástech s plodem, především proto, abychom vyloučili jiné, nebezpečnější choroby. Prevence proti nemoci je především hygiena, pokud se nemoc objeví, musíme dezinfikovat úl, všechny včelařské potřeby a pomůcky, které pro práci se včelami používáme. Další opatření je vhodné zvolit podle výsledku vyšetření a doporučení veterinárního lékaře. Včelám také můžeme ulehčit, pokud přemístíme úl na vhodnější místo (ze stínu či vlhka).
Invazní onemocnění:
Měňavková nákaza včel
Tuto nákazu způsobuje parazit Měňavka včelí (Malpighamoeba mellificae). K nákaze dochází z potravy nebo vody. V trávicím ústrojí včel se z cysty uvolní zárodek, který napadá malpighické žlázy. Měňavka se v těle včely vyvíjí více než tři týdny. Po této době dospělá měňavka začne produkovat nové cysty, které odcházejí spolu s výkaly. Postupem času dochází k atrofii výstelkových buněk, tělo včely je vyplňováno měňavkami a zaplavováno toxickými látkami, které v konečném důsledku přivodí smrt.
Nosematóza
Nosematózu způsobují mikrosporidie rodu Nosema, zejména druhy Nosema apis a Nosema ceranae. Spory se šíří kontaminovanou potravou a prostředím a napadají trávicí ústrojí dospělých včel. Příznaky a závažnost se mohou lišit; k potvrzení je vhodné laboratorní vyšetření. Další postup a hygienická opatření konzultujte s veterinárním lékařem.
Varroáza včel
Varroázu způsobuje roztoč Varroa destructor, který napadá plod i dospělé včely. Samička vstupuje do buňky před zavíčkováním, kde se její potomstvo vyvíjí; roztoči se živí zejména tukovým tělesem včel a mohou přenášet viry. Napadení je třeba průběžně sledovat a ošetřovat podle aktuálního metodického pokynu Státní veterinární správy a návodu registrovaného přípravku.
Roztočníková nákaza včel – Akarapidóza
Výskyt akarapidózy je nutné posuzovat podle aktuální nákazové situace. Tuto nemoc způsobuje parazit Acarapis woodi. Tento parazit je přímo vázán na včelí společenství, a mimo včelí úl hyne do několika dnů. Oplozené samičky se usídlují v hrudních vzdušnicích mladých včel. Obvykle se nemoc projevuje na konci zimního období, nebo po delších obdobích se špatným počasím, kdy je většina včel v úle. Nemoc se projevuje neklidem včel, nakažení jedinci nelétají, obvykle se shlukují na dně úlu, kde také hynou. Včelstvo pak může uhynout v důsledku nedostatku zásob, protože postupem času ztrácí zdravé jedince, schopné letu a shánění potravy.
Tumidóza
Tumidózu má za následek nebezpečný brouk Aethina tumida, který se začal rozšiřovat v posledních desetiletích. Jeho původním domovem je jižní Afrika, odtud se ale postupně rozšiřuje do celého světa a znamená novou hrozbu ve zdraví našich včel. Samičky kladou v málo využívaných částech úlu svazek vajíček, ze kterých se po čtyřech dnech líhnou larvy. Ty se v úle živí plásty, pylem, medem a bohužel i včelím plodem. Dospělé larvy úl opouštějí a kuklí se v okolní půdě, odkud se v invazních vlnách šíří dál. Pro včelí společenství hrozí od tohoto brouka největší nebezpečí, pokud se přemnoží a velké množství larev ničí včelí dílo takovým způsobem, že úl přestává fungovat. Při podezření na výskyt lesknáčka úlového je nutné neprodleně informovat krajskou veterinární správu a řídit se jejími opatřeními.
Včelomorkovitost
Na těle včel mohou žít malé mušky Braula coeca. Jejich velikost nepřesahuje 1,5 milimetru. V České republice se vykytuje poměrně často, v některých oblastech i u 20 % včelstev. Samička mušky klade vajíčka na nezavíčkované buňky plástu s medem. Líhnoucí se larvičky se medem živí, vrtají si v plástech chodbičky, které jsou snadno viditelné pouhým okem. Po 21 denním vývoji zakuklené larvičky se líhnou dospělí jedinci, kteří přecházejí na těla včel. Případné ošetření konzultujeme s odborníkem; veterinární přípravky používáme pouze podle jejich schváleného určení.
Nemoci a poruchy matek
Matky se mohou nakazit většinou nemocí, které mají i dospělé včely. Některé z nich jsou u nich ale výraznější, probíhají jinak, nebo mají horší následky. Jsou i takové nemoci, které napadají především matky. Matku může také postihnout celá řada vad, která jí znemožní správné kladení, čímž dochází k oslabování včelstva, případně k jeho uhynutí.
Melanóza
Původcem nemoci je houba Melanosella mors apis nebo bakterie Aerobacter cloacae. I když je nemoc zařazena mezi nemoci napadající matky, dělnice mohou být tímto onemocněním také napadeny. Spory či bakterie se do úlu dostává s potravou, kde napadá především vaječníky a jedové žlázy včel (v případě nakažení bakterií pouze vaječníky). Melanóza nemusí znamenat smrt matky, nicméně ta ztrácí schopnost klást vajíčka a tak musí být vyměněna.
Nosematóza
Nosematóza může postihnout také matky. Při podezření je vhodné ověřit zdravotní stav včelstva laboratorním vyšetřením a postup konzultovat s veterinárním lékařem.
Trubcokladnost
Trubcokladnost je jev, kdy matky kladou i do dělničích buněk neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnou trubci. To se stává především u starých matek, špatně oplodněných matek nebo vůbec neoplodněných matek. Takové matky okamžitě odstraňujeme a nahrazujeme mladými matkami. Občas se však může také stát, že i mladé matky, zprvu kladou trubčí vajíčka nebo smíšený plod. Takovou matku neměníme hned, ale počkáme, zda to není pouze dočasný jev.
Neplodnost matek
K neplodnosti matek může dojít v důsledku několika poruch. Častým jevem bývá atrofie, neboli zmenšení vaječných trubiček. Dalšími poruchami mohou být nádory na vaječnících, anatomické nepravidelnosti pohlavních orgánů, mechanické poškození pohlavních orgánů, zaschlé tělesné tekutiny v těle matky (trubcovo sperma, zbytky kopulačního orgánu, výkaly), vznik neplodnosti může být spojen i s jinou nemocí, např. nosematózou. Další poruchou, se kterou je spojena neplodnost, je tzn. kladení hluchých vajec, ve kterých plod hyne po jednom až dvou dnech. Důvodem je nedostatečná výživa vajíčka ve vaječné komoře. Bohužel všechny výše popsané příčiny jsou v drtivé většině případů neléčitelné, a tak je vhodné matku co nejdříve od včelstva oddělit a nahradit ji matkou novou.
Ucpání vejcovodů matek
Aby se u matky nevyskytla tato vada, je potřeba dobrá práce včel ošetřovatelek, které se o ní starají. Po spáření s partnerem je většina spermatu přebytečná, a musí být z matčiných vejcovodů vypuzen. Pokud se včely o matku dostatečně nestarají, může se stát, že sperma v jejích vejcovodech zůstane, zhoustne a vše skončí sepsí a smrtí matky.
