Měsíc s aprílovými šprýmy v nenadálých změnách počasí nám dokáže připravit mnohé starosti s odklízením sněhu při plískanicích, ale také radost při práci v krásných dnech s téměř letními teplotami. Příroda včelám poskytuje stále více kvetoucích rostlin bohatých na nektar i pyl. Významné jsou v průběhu dubna žluté koberce pampelišek, bohatstvím květů prozářené javory a jako „bílé nevěsty“ se obléknou ovocné stromy. Od druhé poloviny měsíce se zbarví do zářivé žlutě i řepková pole.
Život včelstva
Navzdory proměnlivému počasí jsou ve zdravém včelstvu zakládány stále větší plochy plodu. Podmínkou pro jejich dobrou výživu a vyhřívání je dostatek zbylých zimních zásob a současně bohatý přínos pylu z kvetoucích rostlin v blízkosti stanoviště. Je až obdivuhodné, jaké úsilí dokáže včelstvo vyvinout, aby po několika dnech chladu při novém oteplení zakrátko znovu doplnilo spotřebované zásoby. To je samozřejmě možné pouze tehdy, když je v nejbližším okolí stanoviště dostatek pylodárných a nektarodárných zdrojů.
Duben je pro včelstvo zlomový v tom, že rychle mizí dlouhověká generace včel a početně se začne zvětšovat nová generace včel krátkověkých. Matky postupně zakládají i trubce.
V dubnu se také plně rozvíjí stavební pud a mladé včely začínají v souladu s dobou rozkvětu ovocných stromů stavět voskové dílo. V celé přírodní říši jde o zcela unikátní schopnost včel „vypotit“ ze svého těla dokonalý materiál - včelí vosk pro vybudování svého domova.
Následkem rozvoje dochází u zdravých a silných včelstev rychle k obsazení plodiště. Tato situace ovšem může velmi brzy přerůst v tíseň, kdy začne být stávající prostor malý. Tento stav vede ke vzniku rojové nálady, včely narazí matečníkové misky a matky je dříve či později zakladou. Časné květnové roje mají původ ve druhé polovině dubna a příčinou jejich vzniku bývá zpravidla přetlak včel v malém prostoru úlu.
Po rozkvětu přírody mají včely podstatně větší nároky na dostatečné proudění čerstvého vzduchu, protože musí intenzivně odvětrávat celý prostor úlu.
Na relativně velkých plochách plodu probíhá pro nás nepříjemný populační růst i v případě parazitárního roztoče Varroa destructor. Čím více těchto roztočů přečkalo naše léčebné zásahy v bezplodovém období podzimu a zimy, tím více budou nyní při jejich mohutné množivé schopnosti napadány a poškozovány larvy i včely.
Činnost včelaře v dubnu
Již při jarní prohlídce včelstva by měl včelař dobře zvážit, zda bude zbývající medná zásoba dostatečná pro nastávající období. Velké plochy zakladeného plodu musí být dobře vyživovány a zahřívány. Na tyto činnosti spotřebuje včelstvo zpravidla více energetických i bílkovinných zdrojů, než nabízí probouzející se příroda. Proto musí být na medných plástech ještě úměrně k tomu dostatek medu i pylu. Mírný nadbytek je vždy lepší než náhlý kolaps hladového společenství.
Ať již máme stálé stanoviště, nebo vybíráme nové, vždy je třeba mít dobře „zmapováno“ okolí z hlediska dostatku pylodárných keřů, stromů a luk. Dostatek pylu je právě na jaře nesmírně důležitý jak pro rozvoj, tak i dobrý zdravotní stav včelstva. Většina rostlin, které poskytují pyl, je zároveň i dobrým zdrojem nektaru. Současný stav naší přírody a krajiny je co do množství a pestrosti v žalostném stavu. Víme, že se tak děje kvůli intenzivní zemědělské velkovýrobě s obrovskými lány monokultur a brčálově zeleným lukám bez kvetoucích rostlin, ale také kvůli devastaci lesních porostů, chybějícím remízkům a nedostatku neobdělaných, přirozeně kvetoucích ploch. Pokud se nám v této nelehké situaci podaří pro včely významné rostliny vysít nebo vysázet, půjde vždy o cenné obohacení pro přírodu i náš obor. V systému, kde má každý kousek půdy svého majitele, vyznívají snahy včelařů obohatit krajinu o cokoli pro včely přínosného zpravidla zcela naprázdno. Zde by měly mít orgány ochrany přírody a ekologická hnutí větší zákonné pravomoci pro zajištění pestrosti krajiny a bohatství zdrojů pro vše živé. Že se tak neděje, můžeme vidět všude kolem nás. Příroda není chráněna, ale devastována a živočišné a rostlinné druhy z ní mizí.
Včelaři, kteří mají ve svých dvouprostorových úlech jedno plodiště, by měli zvlášť pečlivě sledovat rozvoj včelstev a nedopustit tíseň a přehřátí relativně malého prostoru. Jedno z ne příliš chytrých hledisek pro rozšíření úlu říká, že se tak má dít tehdy, když je takzvaně „černo za okénkem“, anebo jsou-li včely v podmětu řádně vyvěšeny. Ale to bývá bohužel již tak pokročilý stav tísně, že půjde spíše o výjimku, když ještě nevznikla rojová nálada. Jejím průvodním jevem je zakládání a živení matečníků, ochabnutí shromažďovacího pudu a následné vyrojení. V dubnu se mnoho včelařů brání tím, že hned od začátku snůšky pravidelně prohlížejí svá včelstva, aby vyhledali a zrušili založené matečníky. Jde o typický příklad zbytečného vyrušování včelstva, takříkajíc hašení požáru po zanedbání prevence, kde jsou dvě možnosti. Tou první je, že se podaří vyloupat všechny matečníky. Rojová nálada bude pokračovat slabou aktivitou ve využití snůšky a matečníky budou založeny znovu. Jestli včelař do deseti dnů „nastoupí k akci“ úspěšně znovu, agónie sběru bude pokračovat a medu bude nakonec stejně málo. Druhá možnost je častá - včelař některý matečník přehlédne a zakrátko stejně nastoupí v roli sběrače roje.
Vedle nutnosti zajistit spíše v předstihu úměrně velký prostor ve vztahu k početnímu růstu bude dalším protirojovým opatřením, nebo vlastně spíše nutností, umožnit včelám přirozenou schopnost stavět plásty. Víme, že stavební pud se znovu rozvíjí v souladu s rozkvětem prvních ovocných stromů. V této době se současně obnovuje potřeba založit dostatek trubců. Včelař by proto měl včas vložit do blízkosti plodu první stavební rámek a plodiště začít rozšiřovat o mezistěny. Při posuzování plástů v dutinách stromů bylo zjištěno, že si včely vystavěly až 10% z celkové plochy trubčinu. Včelaři, kteří dávají do včelstva klasicky pouze jeden stavební rámek, zde mají důkaz o tom, že je to málo. Často je tato chyba příčinou hrboplodu na dělničích buňkách a podmět je podstavován divokou trubčinou. Současně bylo prokázáno, že dostatek plochy pro založení trubců podstatně snižuje rojivost. Moje zkušenost to potvrzuje, protože již asi patnáct let umisťuji do úlů tři stavební rámky a počet rojů se pohybuje od jednoho do tří na sto včelstev. K tomu musí být splněno další protirojové opatření, kterým je pravidelná výměna včelích matek.
Včelstva je nutné včas rozšířit. Osvědčeným ukazatelem pro přidání nástavku - u většiny včelařů medníku - je zesílení včelstva na začátku kvetení řepky. Metod rozšíření je mnoho, možná „co včelař, to odlišný postup". Většinou se tak děje u klasického včelaření převěšováním několika plodových plástů se včelami (bez matky) z plodiště do medníku, pod který je zpravidla umístěna mateří mřížka. Metoda umožňuje vložit do plodiště mezistěny a tím provést první obměnu díla. Pokud to včelař provede opakovaně, například po prvním medobraní, jde o přijatelné množství přibližně jedné třetiny obměněného díla za sezónu, často se však setkáváme s tím, že včelař převěsí pouze jednou své dvě až tři mezistěny. Dílo v úlu tmavne a přibývá v něm mnoho košilek se zbytky výkalů larev a zárodků nosemózy.
U nízkonástavkářů se rozšíření prostoru zpravidla děje vložením celého nástavku s převahou mezistěn mezi plodové nástavky a později podsazováním nízkých nástavků s plásty pod zaplňované medníky.
U systému Dadant je podle růstu včelstva postupně mezistěnami a stavebními rámky rozšiřován plodištní prostor, který je tvořen jedním vysokým nástavkem nebo kombinací nízkého a vysokého. Na plodiště jsou poté postupně vkládány nízké nástavky s panenskými plásty.
Ať je naše metoda jakákoliv, vždy je třeba zajistit co největší obměnu díla využitím rozvinutého stavebního pudu včel a nedopustit vznik chorob z nahromaděných zárodků v černých plástech. Pokud je převaha takového díla i v medníku, zhorší se tím i kvalita medu. Proto by zde měly vždy převažovat plásty panenské.
