Čmeláci, patřící do širší rodiny včel (Apoidea), nás dokážou zaujmout svým fascinujícím rodinným životem. Každý rok na podzim se samičky čmeláků připravují na zimu – přezimují oplozené a dobře vykrmené, aby se na jaře mohly vrátit plné energie a života. Jsou snadno rozpoznatelné díky svému nápadnému zbarvení. Zatímco některé druhy oplývají výraznými černými a žlutými nebo červenými pruhy, jiné preferují nenápadnější odstíny šedé až hnědé.
Na jaře s příchodem tepla procitnou čmeláčí samičky ze svých zimních úkrytů. Chvěním hrudních svalů si dovedou samy zvýšit tělesnou teplotu a vzlétnout, a to dokonce i bez předchozího napití se nektaru. Energetickou vzpruhu zajišťuje tukové těleso uložené v jejich zadečku. Není však neobvyklé, že se rády vyhřívají na jarním slunci.
Začátkem jara se nejranější druhy čmeláků vydávají za potravou na květiny jako jívové stromy, hluchavky nebo mirabelky, kde sbírají nektar i pyl. Pyl poskytuje bílkoviny pro vývoj vaječníků a později pro výživu larev. Matky po přezimování hledají vhodné místo pro založení hnízda; pyl v košíčcích na zadních nohách může být známkou, že již hnízdí.
Hnízdění čmeláků má své specifické nároky na teplo, a proto prozkoumávají rozmanitá útočiště. Často hledají opuštěná myší hnízda s měkkou výstelkou, někomu vyhovuje ptačí nebo veverčí úkryt. Existují i druhy, které preferují volnější povrchy, spokojí se například s vrstvami mechu nebo trávy.
Vytváření a údržba čmeláčího hnízda
V útulném čmeláčím hnízdě se matka stará o vytvoření dokonalého prostředí pro budoucí generaci. Čmeláčí matka přehrabuje a upravuje vnitřek hnízda, dokud nevytvoří malou komůrku těsně přizpůsobenou její velikosti. K této komůrce vede úzká chodbička skrz stelivo. Povrch komůrky zvlhčuje nektarem, což umožňuje udržovat potřebnou vlhkost a zároveň tvoří základní zásobu cukru.
S rostoucí potřebou energie začne matka uvolňovat vosk prostřednictvím voskových žláz umístěných na břišní i hřbetní straně zadečku. Postupně pokrývá komůrku voskem, který stírá nohama a zpracovává kusadly. V blízkosti východu z komůrky tvaruje z vosku malou nádobku na nektar o velikosti fazole a vedle ní umísťuje voskový kalíšek pro 6 až 9 vajíček. Poté, co naklade vajíčka, usadí se na plodové buňce a pečlivě ji zahřívá. Hnízdo opouští pouze tehdy, když je nutné získat potravu.
Po třech dnech se líhnou larvičky, které vyžadují energii z nektaru i bílkoviny z pylu. Matka obětavě sbírá tyto nezbytné živiny na květech mirabelek, třešní, černého rybízu, plicníků a dalších. Larvičky rostou a postupně se omotávají hedvábným vláknem, čímž vytvářejí kukly nazývané kokony.
Čmeláčí matka při zahřívání kokonů vytváří žlábek vedoucí k východu hnízda, a po zapředění larv vosk z kokonů znovu využívá pro stavbu dalších buněk pro nadcházející generaci. Nové buňky umisťuje na obou hřebenech kokonů, což jí umožňuje zahřívat je z boku.
Vývoj čmeláků je ovlivněn teplotou, kterou matka dokáže udržet. Za ideálních podmínek se dělnice líhnou během 21 dnů, někdy však tento proces trvá o něco déle. Nově vylíhnuté dělnice jsou zpočátku šedivé a oslabené, ale rychle se posilují nektarem a pylem k obnově energie a vytvoření tukových těles. Společně s matkou přetvářejí opuštěné kokony na zásobníky nektaru, jenž se časem přeměňuje v med.
Jakmile dělnice dorostou, vyletují z hnízda po několika dnech v plně vybarveném stavu, podobně jako jejich matka. Čmeláčí matka, nyní odpoutána od venkovních starostí, tráví většinu času uvnitř hnízda, přenechávajíc jeho údržbu a obranu mladším dělnicím. Ty se věnují nejen shromažďování nektaru a pylu, ale také uklízení a fyzické úpravě hnízda, včetně termoregulace.
Orientace a vývoj v čmeláčím hnízdě
Když čmeláčí dělnice vyletují z hnízda, pečlivě si pamatují jeho okolí tak, že se nejdříve otočí hlavou ke vchodu. Tento proces orientace několikrát zopakují, aby zůstaly dobře nasměrované. Jakmile se orientují, opouštějí hnízdo rychle a sebevědomě. U některých druhů, které sídlí na povrchu v mechu a trávě, lze tyto dělnice sledovat, jak venku shromažďují materiál potřebný k údržbě hnízda.
Larvy jsou krmeny matkou nebo dělnicemi přes otvory ve voskovém krytu, který se s jejich růstem rozšiřuje. Dospělé larvy si upředou kokony; po vylíhnutí čmeláků mohou prázdné kokony sloužit jako zásobárny potravy.
Pro ukládání pylu stavějí čmeláci zvláštní voskové nádoby, do kterých dělnice ukládají pečlivě přinesený pyl. Tyto zásoby nefungují jen jako okamžitá rezerva pro dospělé larvy, ale i pro nově vylíhnuté čmeláky ke tvorbě tukových těles. To se ukazuje jako zvláště důležité pro pozdější líhnutí samců a mladých matek.
Tento princip vývoje hnízda je specifický pro určitou skupinu čmeláků, které anglický milovník čmeláků, Sladen, popsal v roce 1921 jako druhy skladující pyl ("pollen storrers"). Další skupina, kterou Sladen nazval jako druhy tvořící kapsy ("pocket makers"), přidává do plodových buněk voskové kapsy, které vedou pod larvy. Sem rozprašuje pyl, který si larvy konzumují samy. Přestože existují různé přístupy, obě skupiny vytvářejí během vrcholu rodinného vývoje velké poháry na pyl, které slouží pro růst především samců a mladých matek.
Sezóna přezimovaných čmeláčích matek
V přírodě se přezimované matky čmeláků objevují v různých obdobích. Nejranější druhy, které můžete spatřit, jsou matky čmeláků hájových, lučních, rokytních a zemních. Tyto druhy jsou následovány čmeláky zahradními, rolními, lesními, úhorovými a humenními. V období květu pampelišky se objevují druhy jako skalní, proměnlivý, klamavý, norový a sorojský. Nakonec se během květu jetele lučního vyskytují čmeláci zdobení. Výskyt jednotlivého druhu trvá přibližně tři týdny a zásadně ho ovlivňuje zeměpisná poloha, ať už se jedná o teplé nížiny, nebo horské louky.
Čmeláci jsou klíčovými opylovači během návštěv květů, kdy sbírají potravu a zároveň pomáhají při tvorbě semen. Jsou známí svou důležitou rolí při opylování jetele lučního. Díky jejich schopnosti orientace v omezeném prostoru jsou také využíváni při křížení vybraných druhů rostlin ve sklenících a izolátorech.
Na Výzkumném ústavu pícninářském v Troubsku jsme se zabývali chovem čmeláků pro tyto účely. Inspirovali jsme se úspěchy Kanaďanů Plowrighta a Jaye, kteří dosáhli částečných úspěchů při chovu čmeláků při teplotě 30 °C. Pokusili jsme se podobně s našimi druhy, přičemž jsme do chovných nádobek přidali k některým matkám právě vylíhnuté dělnice včely medonosné. Výsledky byly fascinující – přes 70 % matek čmeláka zemního v přítomnosti včel založilo plodovou buňku.
Tento objev upoutal pozornost široké odborné veřejnosti, včetně odborníka na opylovače, profesora Holma z Kodaně. Kolegové z Holandska, kteří potřebovali efektivní opylovače pro 2 000 hektarů rajčat ve sklenících, si osvojili naši techniku. Čmeláci zemní jsou schopni získávat pyl z květů rajčat vibrací, známou jako bziknutí, což efektivně nahrazuje dřívější manuální techniky opylování.
Dnes jsou čmeláci zemní významnou součástí zemědělské produkce v celé Evropě. U nás se chovají domácí rasy, aby se zabránilo jejich křížení s jižními rasami, které komerční producenti nabízejí. Výzkumné pracoviště v Troubsku se specializuje na chov "Českého čmeláka". Na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně jsme se naučili chovat většinu místních druhů, což nám umožňuje sdílet unikátní fotografie z jejich života v laboratoři. Tyto snímky vám přiblíží, jak různé druhy čmeláků vypadají a jak je rozpoznat.
Hrozby pro čmeláky a jak se jim bránit
Čmeláci, ať už v přírodě nebo v laboratorních podmínkách, čelí mnoha nepřátelům. Jedním z nejnebezpečnějších škůdců je droboučký blanokřídlý hmyz Melitobia acasta. Tato asi 2 mm dlouhá samička se může množit partenogeneticky a klade desítky vajíček do kokonů čmeláků. Larvy se živí plodem čmeláků a během tohoto procesu v kokoně dospějí. Po dosažení dospělosti vylézají z kokonů a pokračují v ničení dalších hnízd. V hnízdě se mohou objevit tisíce těchto škůdců. Při podezření na napadení se obraťte na odborníka na chov čmeláků nebo ochranu přírody. S živým hnízdem nemanipulujte bez odborné rady; zacházení s chráněnými druhy se řídí příslušnými pravidly.
Dalším častým škůdcem je čmeláčí zavíječ Aphomia sociella. Samičky vnikají do hnízd, kde kladou vajíčka. Jejich larvy konzumují kokony čmeláků a nakonec hnízdo ovijí silnými vlákny, které komplikují život zbývající kolonii, až ji zcela zničí. Stovky larev se pak zakuklí těsně vedle sebe. Riziko infekce těmito škůdci je zvýšené, pokud jsou čmeláci chovaní v laboratoři a použiti na jaře k opylování.
Pro zákaz vstupu škůdců do úlků lze využít česnové klapky, které jsou dnes komerčně dostupné. Tyto klapky by také mohly zabránit vniknutí jiných nevítaných hostů, jako jsou mouchy Brachicoma a Phania.
z časopisu včelařství RNDr. Vladimír Ptáček.
