Nemoci včel

Včelaření s sebou bohužel přináší i některá úskalí a nepříjemné situace, které je potřeba sledovat. Mezi nepříjemné starosti včelaře patří nemoci včel, které mohou naše včelstva velmi potrápit. Je proto vhodné včely sledovat a v případě náznaků některé nemoci zahájit léčbu, případně odstranit příčiny, které vedou ke špatnému fungování včelstva a jeho poruchám.

Nemoci můžeme rozdělit do několika kategorií, podle toho, jakou část včelstva napadají (nemoci plodu, včel, matek), nebo podle způsobu šíření (virové, bakteriální, houbovité, nemoci způsobené škůdci či otravou). Podle původu dělíme nakažlivé nemoci na infekční a invazní. Infekční nemoci způsobují především bakterie a houby, naopak invazní jsou způsobeny celou řadou parazitů.

Nemoci a poruchy plodu

Nemoci plodu jsou specifické v tom, že se nepřenáší na dospělé včely a naopak nemoci dospělých včel se nepřenáší na včelí plod. Výjimkou v tomto ohledu jsou nemoci aspergilóza a varroáza, kterými může onemocnět celé včelstvo, tedy včelí plod i dospělí jedinci. Mezi nejnebezpečnější nemoci včelího plodu patří hniloba včelího plodu, mor včelího plodu nebo varroáza, proto je potřeba těmto nemocem věnovat zvláštní pozornost.

Hynutí plodu hladem

K hynutí plodu hladem a jeho následné požírání včelami dochází, pokud je v úlu nedostatek potravy. To se stává obvykle na konci zimy či začátku jara, kdy je spotřebována převážná část zimních zásob. Tento stav můžeme pozorovat, pokud jsou na dně úlu či v buňkách plástů pokožky z nezavíčkovaného plodu. Případně jsou plody zavíčkovány, víčka porušeny a vysáty měkké části kukel. Hynutí plodu hladem samovolně ustane, pokud jsou v úlu doplněny zásoby potravy.

Hynutí plodu zimou

Problém hnutí plodu zimou se může objevit, pokud je na jaře zaplodována velká plocha plástů a při náhlé změně klimatických podmínek (velkém ochlazení).  Plod hyne v nejhůře vytápěných oblastech úlu, především pak v okrajových částech plástů. Uhynulý plod má šedou, až černou barvu. Problém nastává při rozkladu uhynulého plodu, které do úlu přináší nepříjemné projevy bakteriálního rozkladu (např. hnilobný zápach).

Hynutí plodu přehřátím

Plod hyne přehřátím, pokud se dlouhodobě zvýší teplota nad 36 ˚C. Tento stav si bohužel včelař často způsobí sám, protože si nevšimne uzavřených či ucpaných česen a úl pak špatně větrá. Včely se snaží snižovat teplotu úlu odpařováním vody, tak aby klesla pod zmiňovaných 36 ˚C. Pokud je tento stav dlouhodobý a v úle voda dochází, mají včely tendenci ji vysávat z buněk, kde je plod. Ten v takovém případě hyne.

Virové nákazy:

Virová nákaza včelího plodu

Tato nemoc naštěstí není příliš rozšířená. Pokud se již objeví, obvykle nevede k likvidaci včelstva, pouze k jeho dočasnému oslabení. Tuto virovou nákazu šíří kulovitý virus Morator aetatulae. Nemoc se objevuje především v jarním období, v létě sama vymizí. Viry se množí v hltanových žlázách a vylučuje se v sekretu, který včely přidávají do vznikajících medových zásob, odkud se odstává k samotným larvám. Ty po napadení hynou a schnou. Ve vyschnutém plodu tento virus nepřežívá. Larvy a plod může být napaden do čtyř dnů, později jsou již larvy tomuto onemocnění nemocné. Uhynulé larvy se vyšetřují, aby byla vyloučena nákaza morem včelího plodu.

Bakteriální nákazy:

Hniloba včelího plodu

Toto onemocnění je způsobeno širokou škálou bakterií, které napadají ještě nezavíčkovaný plod. Tato nemoc patří mezi nebezpečné, a je proto nutné ji sledovat. Díky radikálním zásahům je její výskyt v České Republice minimální, v okolních státech však napadá i 10 % včelstev. Hlavními šiřiteli této nemoci jsou dva původci: Melissococcus pluton a Paenibacillus alvei, mimo nich se ale na nemoci může podílet celá řada dalších původců. Bakterie se množí v žaludku včel, kam se dostává s potravou. Některé larvy okamžitě hynou, jiné chorobě odolají a vylučují výkaly, které obsahují bakterie, které se tak dále šíří. Z larev, které přežijí a zakuklí se, se vylíhnou menší včely, než je obvyklé, které mají na svém těle další patogení zárodky, které dál šíří. Obvykle však napadené larvy hynou ještě před zavíčkováním. Pokud je včely čističky z úlu neodstraní, pak v buňkách uschnou. Hniloba včelího plodu se vyskytuje především na jaře, a v širší míře, pokud je jaro klimaticky vlhčí. Napadená včelstva rychle slábnou a obvykle hynou. Protože se jedná o nebezpečnou nemoc, je při její diagnóze okamžitě informována Státní veterinární správa, která v součinnosti s příslušným obecním úřadem okamžitě přijme všechna potřebná opatření. Je vymezeno ohnisko vzniku a také vytyčena ochranná pásma v okolí nákazy.

Mor včelího plodu

Mor včelího plodu je nejnebezpečnější onemocnění včelího plodu. Jeho nebezpečnost je ukryta ve vysoké odolnosti spor bakterií, které tuto nemoc způsobují. Je proto velmi těžké ji v oblasti, kde se vyskytne, likvidovat. Tuto nemoc vyvolává nebezpečná bakterie Paenibacillus larvae larvae. Jeho spory přežívají v půdě okolo napadených včelínů i několik desítek let, a tak se může snadno opětovně rozšířit. Bakterie je oválného tvaru, po celém jejím těle má bičíky, které jí dovolují pohyb. Sporám se bičíky postupně vyvinou v ochranný obal, který je chrání. Bakterie produkuje velké množství proteáz, což jsou látky, které štěpí bílkoviny. Při tom vznikají mimo jiné nebezpečné látky, které jsou pro včelí larvy toxické. Bakterie se množí v žaludku, kde se rychle množí, při tom spotřebovává bílkoviny, které rozkládá, přitom působí mnoho enzymů a toxinů, které porušují žaludeční membránu a bakterie se tak začne šířit do celého těla. Po zavíčkování larvy hynou na celkovou sepsi. Zbytky larev zaschnou a ostatní včely se je snaží z úlu odstranit, čímž však roznesou infekci do dalších částí úlu. Spory bakterie se tak šíří dále po úle, některé se zachytí i na těle včel létavek a jsou tak rozšiřovány dále po okolí. Bakterie se může šířit také za pomoci dalších parazitů a škůdců. Na šíření bakterie se také významně podílí nezodpovědnost některých včelařů, kteří nedodržují hygienické zásady, používají staré úly a znečištěné nářadí. Klinické příznaky můžeme pozorovat až u zavíčkovaného plodu. Ten ztrácí svoji barvu a článkování, víčka buněk jsou zašedlá, propadlá nebo i děravá. Těla larev postupně měknou, až se z nich stane šedohnědá lepkavá hmota. Vyšetření nemoci se musí provést způsobilým odborníkem. Dospělé včely jsou proti těmto bakteriím odolné, nicméně bakterie, kterými jsou napadeny, zůstávají dále životaschopny, a tak je mohou šířit dál. Proto je nutná prevence a napadená včelstva se musí co nejdříve likvidovat. Při objevení nákazy je informována Státní veterinární správa, která okamžitě uvede v život všechna potřebná opatření, která mají další šíření nemoci zabránit.

Houbovitá onemocnění:

Zvápenatění včelího plodu

Zvápenatění včelího plodu je nejrozšířenější houbovité onemocnění, a i když nepatří mezi nejnebezpečnější choroby, věnuje se mu dostatečná pozornost, protože včelstvo zbytečně oslabuje. Původcem nemoci je mikroskopická houba Ascosphaera apis, která se vyskytuje ve formě malých či větších plodnic. V plodnicích se tvoří velké množství výtrusů. Larvy včel se nakazí především při přijímání potravy, někdy můžou výtrusy proniknout i kůží larvy. Výtrusy v žaludku larev vyklíčí a ve střevech vyrostou do dlouhých vláken, které postupně proniká střevní stěnou a vyplní celé tělo larvy, proroste až na povrch těla larev, kde vytvoří plodnice. Nejcitlivější jsou na tuto houby larvy ve věku tří až šesti dnů. Trubčí plod je přitom citlivější než dělničí. Dospělým včelám houba neškodí, bohužel se s jejich pomocí mohou šířit po úle. Včely uhynulé larvičky vynáší z úlu ven, a tak spory hub dále šíří. Další nebezpečí v šíření je spojeno s oslabováním včelstva, jehož infikované zásoby začnou vykrádat okolní včelí kolonie, které si tak zavlečou nemoc i do svého úlu. Někdy se může stát, že včelstvo vůbec neonemocní, i když jsou spory houby přítomny v úle. Závisí to především na síle včelstva, kvalitě matky, krmivu a okolních podmínkách. Nepříznivě také působí používání pesticidů v okolí úlu. Často se nemoc rozvine spolu s virovou nákazou včelího plodu. Spory dokáží přežívat i 15 let ve stěnách úlu, v okolní půdě či pomůckách, které přišli do styku se včelami. Nejdéle vydrží houba v medu, vosku či pylu. Nemocný plod poznáme modle jeho zavíčkování, které je propadlé, skvrnité. Plod se změní v kašovitou hmotu, mohou na něm být patrné chomáčky plodnic. Pokud houba proroste celé tělo, mění se larva doslova v bílou mumii a připomíná vápnitou napodobeninu larvičky. Opatřením proti houbě je dokonalé vyčištění a dezinfekce úlu, zničení všech plástů s napadenými larvami, dezinfikujeme také ochranné nástroje a pomůcky, které jsme používali pro práci se včelami. Jako prevence také slouží používání výhradně nových úlů a plástů, nikdy proto nepoužíváme staré, tmavé zařízení.

Zkamenění včelího plodu

Toto onemocnění je méně rozšířené než zvápenatění včelího plodu, má podobný průběh a následky. Tuto chorobu způsobuje v převážné míře houba Aspergillius flavus, někdy tak Aspergillus fumigatus. Zárodky nemoci se šíří větrem, vodou i potravou. Potravou se pak dostávají do samotných larev, ve kterých vyklíčí. Houba opět proroste celou larvičku, ze které se vytvoří velmi pevná mumie. Tato houba může napadnout i dospělé včely. Klinické příznaky jsou velmi podobné zvápenatění a má i podobný průběh, diagnostiku i prevenci.

Nemoci a poruchy dospělých včel

Průjem včel

Průjem včel je postižení, které se objevuje na konci zimy, kdy jsou jejich výkalové vaky již značně přeplněny. Obecně platí, že pokud hmotnost výkalového vaku přesáhne polovinu hmotnosti celé včely, pak jejich svaly povolí a včely kálí v úle, což má za následek jeho špinění. Takto postižené včely se snaží z úlu co nejdříve vylétávat, jsou neklidné, opouští zimní chumáč. Důsledky poruchy můžeme pozorovat i na česně úlu, které je pokálené.

Nebezpečím této nemoci je odhalení její příčiny. Průjem včel může vzniknout špatnou skladbou zimních zásob, kdy včely nedokážou dokonale zpracovat potravu a vzniká mnoho odpadu. Průjem včel vzniká také při dlouhotrvajících zimách, či častém vyrušování včel v zimním období. Velkým nebezpečím však je, pokud je průjem včel příznakem jiné nemoci. Je proto důležité vyšetřit uhynulé včely, aby byla tato možnost vyloučena. Průjem včel je totiž často doprovázen onemocněními, jako jsou nosematóza, varroáza nebo roztočníkové nákazy. Z průjmových onemocnění včel se dále v úle může rozvinout úplavice, proto je potřeba příčiny co nejdříve odstranit.

Zácpa včel

Zácpa postihuje především mladé včely, které spotřebovávají velké množství pylu. Pokud je v úle velký nepoměr mezi včelkami krmičkami a plodem, pak jsou nuceny včely konzumovat více pylu, který je příčinou zácpy. K tomuto stavu také přispívá konzumace toxického pylu z jedovatých rostlin či chladné počasí, které zdraví včel také neprospívá. S léčbou zácpy je možno začít tak, že včely přikrmujeme silně naředěným cukerným roztokem či medem.

Virové nákazy:

Virová paralýza včel

Paralýzu včel způsobuje celá škála virů. Může se i stát, že včelstvo tento vir obsahuje, ale přitom se choroba nerozvine. Příznaky nemoci jsou v paralýze včel, které nemohou létat, třesou se, mají trhavé pohyby, zrychlené dýchání, často lezou po zemi či stoncích rostlin. Pokud jsou v úle, shlukují se v jeho horní části.  Někdy se objevují i příznaky, jako je ztráta ochlupení. Nemoc je dále rozdělena na několik skupin, podle příznaků a průběhu nemoci, na: virus akutní paralýzy včel, virus pomalé paralýzy včel, virus X nebo Arkansaský včelí virus. Chceme-li nemoc vymítit, odstraňujeme uhynulé včely, které pálíme. Úl i rámky omyjeme horkým 5 % roztokem louhu sodného nebo draselného.

Bakteriální nákazy:

Rickettsióza

Rickettsiózu způsobuje stejnojmenná bakterie, která napadá širokou škálu členovců. Tato nemoc byla objevena až v roce 1949. Obvykle se tato bakteriální nákaza objevuje spolu s nosemovou nákazou, septikemií nebo roztočníkovou nákazou. Vzhledem k tomu, že tato nákaza nepůsobí ve včelstvu závažné škody, je dnes spíše opomíjena a není dále příliš studována. Příznakem nemoci je pléčně zakalená hemolymfa včel.

Septikemie

Původcem tohoto onemocnění je především bakterie Pseudomonas apisepticus, která se dostává do hemolymfy včel, kde svým působením (přímým působením nebo tvorbou toxinů) způsobuje hynutí včel. Naštěstí tato bakterie nezpůsobuje příliš velké škody. Vzhledem k tomu, že se zárodky bakterie vyskytují v přírodě zcela běžné, jak v potravě, tak v půdě i vodě, je vcelku rozšířená. Do včel se bakterie dostává ze vzduchu nebo s potravou. Pro zdravé a silné včelstvo bakterie neznamená hrozbu, nemoc se rozvine pouze při oslabení včelstva. Bakterie často útočí, pokud ne včelstvo napadeno nosemovou nákazou, kdy mají včely poškozený trávicí trakt, a pro bakterie je snazší se dostat do hemolymfy. Nemoc se projevuje slábnutím včel, které vede až k neschopnosti letu. Někdy dochází také ke ztrátě ochlupení včel. Diagnostika se provádí na živých včelách i plástech s plodem, především proto, abychom vyloučili jiné, nebezpečnější choroby. Prevence proti nemoci je především hygiena, pokud se nemoc objeví, musíme dezinfikovat úl, všechny včelařské potřeby a pomůcky, které pro práci se včelami používáme. Dále zryjeme půdu v okolí úlů a dezinfikujeme ji vápenným mlékem. Současně sbíráme mrtvolky včel, které pálíme. Včelám také můžeme ulehčit, pokud přemístíme úl na vhodnější místo (ze stínu či vlhka).

Invazní onemocnění:

Měňavková nákaza včel

Tuto nákazu způsobuje parazit Měňavka včelí (Malpighamoeba mellificae). K nákaze dochází z potravy nebo vody. V trávicím ústrojí včel se z cysty uvolní zárodek, který napadá malpighické žlázy. Měňavka se v těle včely vyvíjí více než tři týdny. Po této době dospělá měňavka začne produkovat nové cysty, které odcházejí spolu s výkaly. Postupem času dochází k atrofii výstelkových buněk, tělo včely je vyplňováno měňavkami a zaplavováno toxickými látkami, které v konečném důsledku přivodí smrt.

Nosematóza

Nosematózu rozšiřuje prvok Nosema apis. V dnešní době je to nejrozšířenější nemoc mezi včelími společenstvími. Odhaduje se, že je v České republice tímto prvokem postiženo více, než 50 % všech včelstev. Včely se prvokem nakazí přes spory, obsažené v potravě. Tak se zárodek prvoka dostává do úlu. Zdrojem nákazy mohou být také jiní škůdci, kteří se dostávají do úlů, nebo i sám včelař, který mezi včely přináší prvoka na použitých rámcích, plástech či úlech. Ve včelstvech se tato nemoc šíří především v důsledku koprofagie, tzn. požíráním výkalů. Prvok pro svůj vývoj potřebuje v celku úzký rozsah teplot mezi 30 ˚C až 36 ˚C, pokud teplota v úlu nedosahuje těchto hodnot, prvok se přestane vyvíjet. Prvok žije v trávicím ústrojí včely, odkud také zahajuje svůj útok na organismus. Během prvních pěti dnů od nakažení dochází k prostupu saprofytických bakterií střevní stěnou. Bakterie se tak dostane z trávicího ústrojí do hemolymfy. Napadené stěny ztrácejí své vlastnosti a tak je postupem času ochromen celý trávící systém včely. Přestane tak dokonale zpracovávat potravu, projeví se u ní nedostatek bílkovin a dalších živin, včela přichází o své krmící vlastnosti (nemůže krmit plod ani matku) a předčasně stárne. V zimním období je přetěžován výkalový vak, a včely tak trpí úplavicí. Nemocné včely tak předčasně hynou.

Varroáza včel

Varroázu způsobuje nebezpečný parazit Varroa destructor. Samičky roztoče se do úlů dostávají na těle dělnic. Po rozšíření nemoci po úle je Varroe destruktor dále šířen trubci, kteří z úlu vylétávají. Těsně před zavíčkováním včelího plodu na něj přechází oplodněná samička. Po zavíčkování plodu na něho samička naklade maximálně 5 vajíček, ze kterých se líhnou larvy, která prochází dalšími stádii vývoje jako protonymfa a deuteronymfa. Během následujících 6 dnů se vylíhnou dospělí samečci, po 9 dnech pak i samičky. Samečci hyhou hned po spáření, ještě v buňce, oplodněné samičky se přichytávají dospělce a buňku opouští. Na něm žije samička několik dalších dnů, pak se opět přemístí do další buňky a cyklus se opakuje. Nebezpečí roztoče tkví v tom, že se živí hemolymfou včel, které tak oslabují, působí jim zranění a navíc mohou přenášet i další nemoci. Tento roztoč se diagnostikuje z přítomnosti uhynulých samiček v měli. Varroáza se léčí plošně, púodle pokynů státní veterinární správy, která tato léčení řídí v oblastech, kde se roztoč vyskytne.

Roztočníková nákaza včel – Akarapidóza

Důležitou informací k Akarapidóze určitě je, že se v České republice nevyskytuje již od roku 1986. Přesto se však stále vyskytuje v okolních zemích, a tak je potřeba si na ni dávat pozor. Tuto nemoc způsobuje parazit Acarapis woodi. Tento parazit je přímo vázán na včelí společenství, a mimo včelí úl hyne do několika dnů. Oplozené samičky se usídlují v hrudních vzdušnicích mladých včel. Obvykle se nemoc projevuje na konci zimního období, nebo po delších obdobích se špatným počasím, kdy je většina včel v úle. Nemoc se projevuje neklidem včel, nakažení jedinci nelétají, obvykle se shlukují na dně úlu, kde také hynou. Včelstvo pak může uhynout v důsledku nedostatku zásob, protože postupem času ztrácí zdravé jedince, schopné letu a shánění potravy.

Tumidóza

Tumidózu má za následek nebezpečný brouk Aethina tumida, který se začal rozšiřovat v posledních desetiletích. Jeho původním domovem je jižní Afrika, odtud se ale postupně rozšiřuje do celého světa a znamená novou hrozbu ve zdraví našich včel. Samičky kladou v málo využívaných částech úlu svazek vajíček, ze kterých se po čtyřech dnech líhnou larvy. Ty se v úle živí plásty, pylem, medem a bohužel i včelím plodem. Dospělí jedinci úl opouští a kuklí se v okolní půdě, odkud se v invazních vlnách šíří dál. Pro včelí společenství hrozí od tohoto brouka největší nebezpečí, pokud se přemnoží a velké množství larev ničí včelí dílo takovým způsobem, že úl přestává fungovat. Žádný spolehlivý způsob, jak tohoto brouka ničit, a tak je nutno jeho invazi oddalovat dodržováním předpisů o dovozu včel.

Včelomorkovitost

Na těle včel mohou žít malé mušky Braula coeca. Jejich velikost nepřesahuje 1,5 milimetru. V České republice se vykytuje poměrně často, v některých oblastech i u 20 % včelstev. Samička mušky klade vajíčka na nezavíčkované buňky plástu s medem. Líhnoucí se larvičky se medem živí, vrtají si v plástech chodbičky, které jsou snadno viditelné pouhým okem. Po 21 denním vývoji zakuklené larvičky se líhnou dospělí jedinci, kteří přecházejí na těla včel. Pro včely neznamenají tyto mušky přímou hrozbu, i tak se je snažíme likvidovat za pomoci fumigačních přípravků.

Nemoci a poruchy matek

Matky se mohou nakazit většinou nemocí, které mají i dospělé včely. Některé z nich jsou u nich ale výraznější, probíhají jinak, nebo mají horší následky. Jsou i takové nemoci, které napadají především matky. Matku může také postihnout celá řada vad, která jí znemožní správné kladení, čímž dochází k oslabování včelstva, případně k jeho uhynutí.

Melanóza

Původcem nemoci je houba Melanosella mors apis nebo bakterie Aerobacter cloacae. I když je nemoc zařazeny mezi nemoci napadající matky, dělnice být tímto onemocněním také napadeny. Spory či bakterie se do úlu dostává s potravou, kde napadá především vaječníky a jedové žlázy včel (v případě nakažení bakterií pouze vaječníky). Melanóza notně neznamená smrt matky, nicméně ta ztrácí schopnost klást vajíčka a tak musí být vyměněna.

Nosematóza

Nosematóza se kromě včelstva projevuje také u matek, a to především u mladých matek, ještě před tím, než opustí včelí úl v tzn. snubním průletu. Mladé matky se sporami prvoka Nosema apis nakazí při přijímání potravy, kterou je dělnice krmí. Vývoj nosemy je u matek velmi rychlí, již třetí den od nakažení obsahují jejich výkaly nové zárodky nemoci. Po dvou až třech týdnech se matky stávají nepohyblivé a umírají.

Trubcokladnost

Trubcokladnost je jev, kdy matky kladou i do dělničích buněk neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnout trubci. To se stává především u starých matek, špatně oplodněných matek nebo vůbec neoplodněných matek. Takové matky okamžitě odstraňujeme a nahrazujeme mladými matkami. Občas se však může také stát, že i mladé matky, zprvu kladou trubčí vajíčka nebo smíšený plod. Takovou matku neměníme hned, ale počkáme, zda to není pouze dočasný jev.

Neplodnost matek

K neplodnosti matek může dojít v důsledku několika poruch. Častým jevem bývá atrofie, neboli zmenšení vaječných trubiček. Dalšími poruchami mohou být nádory na vaječnících, anatomické nepravidelnosti pohlavních orgánů, mechanické poškození pohlavních orgánů, zaschlé tělesné tekutiny v těle matky (trubcovo sperma, zbytky kopulačního orgánu, výkaly), vznik neplodnosti může být spojen i s jinou nemocí, např. nosematózou. Další poruchou, se kterou je spojena neplodnost, je tzn. kladení hluchých vajec, ve kterých plod hyne po jednom až dvou dnech. Důvodem je nedostatečná výživa vajíčka ve vaječné komoře. Bohužel všechny výše popsané příčiny jsou v drtivé většině případů neléčitelné, a tak je vhodné matku co nejdříve od včelstva oddělit a nahradit jí matkou novou.

Ucpání vejcovodů matek

Aby se u matky nevyskytla tato vada, je potřeba dobrá práce včel ošetřovatelek, které se o ní starají. Po spáření s partnerem je většina spermatu přebytečná, a musí být z matčiných vejcovodů vypuzen. Pokud se včely o matku dostatečně nestarají, může se stát, že sperma v jejích vejcovodech zůstane, zhoustne a vše skončí sepsí a smrtí matky.

Ze života včel

Včelí společenství je bezesporu fascinující podívanou do světa přírody a jejího smyslu pro dokonalost. Včelí společenství je pulzující město plné života, kde má každý svoji nezastupitelnou roli a všichni jsou poháněny jediným cílem – zabezpečit sobě a svým druhům dobré živobytí a rozvoj jejich společenství. Nejrozšířenějším druhem včel jsou včely medonosné, které se dnes vyskytují po celém světě. Jejich chov je předurčen především díky tomu, že mají ze všech druhů největší snůšky medu.

Ve včelím úlu najdeme celou řadu včel, kde má každá svůj specifický úkol. Nejdůležitějším obyvatelem včelího společenství je samozřejmě včelí matka. Včelí matka je samička, která má jako jediná z celého včelstva vyvinuté pohlavní orgány a může tak snášet vajíčka. Od dělnic ji rozeznáme na první pohled díky její velikosti, protože je až o polovinu větší, než dělnice. Liší se také tím, že nemá orgán pro sběr pylu a nektaru, nemá pylové košíčky, voskové žlázy ani hltanové žlázy. Zajímavou informací také je, že její žihadlo, které jí slouží nejenom jako obranná zbraň ale také jako kladélko vajíček, nemá s protihráčky, a tudíž, když bodne, může jej opět vytáhnout a neuhyne, tak jako tomu je u dělnic. Protože má matka dost starostí s kladením nových vajíček a tak s obnovou včelstva, musí se o ní dělnice neustále starat a krmit ji. Včelstvo se množí pomocí tzn. rojení. Při rojení se včelstvo rozdělí na dvě poloviny, které obsahují včely všech věkových kategorií. Se starou matkou tak vylétá část dělnictva i trubců. Ve starém úlu matka zanechá vajíčka s novými matkami, kdy se ta nejsilnější ujme vlády.

Dalším obyvatelem úlu jsou trubci, kteří mají jediný úkol, a to oplodnit matku. Líhnou se z neoplodněných vajíček, které matka klade do tzn. trubčích buněk. Trubci se v úlech vyskytují pouze v letních měsících v počtech do několika tisíců. Na podzim je však dělnice z úlu vyženou, kvůli přerušení snůšky a úspory potravy.

Nejpočetnějším obyvatelem včelího společenství je dělnice, která zabezpečuje většinu činností úlu. Jejich pracovní náplň se postupem času mění a tak je zajímavé sledovat jejich vývoj. Mladé dělnice, které se líhnou po 21 dnech od položení oplodněného vajíčka do buňky, se v prvních dnech svého života stávají čističkami. Jejich úkolem je vyčistit buňku, ve které se vylíhli a připravit ji na další nakladení vajec. Tuto práci zvládnou zpravidla po 4 dnech, a tak se z nich posléze stávají krmičky, které zásobují larvy potravou. Postupně se dělnicím zvyšuje sekreční činnost hltanových žláz, a tak se z nich od 6 dne stávají kojičky, které mají za úkol krmit matku mateří kašičkou. V další fázi vývoje se dělnicím aktivují voskové žlázy a tak se po 12 dnu jejich života stávají stavitelkou včelího díla. Od 18 dne se pak stávají strážkyněmi česna a jejich úkolem je střežení vchodu do úlu. V posledním stádiu života včel, se po 21 dnech od jejich narození stávají létavkami a vyráží do okolí pro sběr potravy. Touto činností se dělnice unavují a opotřebovávají a tak po splnění jejich úkolů hynou. V době největší snůšky, kdy je práce nejintenzivnější, hynou dělnice po 30 až 40 dnech. Mimo období snůšky však mohou žít i několik měsíců.

Původ včely medonosné

První blanokřídlý hmyz se na zemi objevil před více než 200 miliony let. Včely jako druh se vyvinuly asi před 80 milióny let. Jejich předkové byly podobní vosám, postupně opustili masitou stravu a stali se býložravci. Podobné chování můžeme dodnes vidět i u některých druhů vos. I když většina z nich preferuje masitou stravu, např. vosy druhu Masarinae se živí výhradně pylem a nektarem. Tak jak se včely postupně orientovali na sběr nektaru a pylu, prošli výraznou evolucí. Jejich tělo pokryly chloupky, prodloužil se jim sosáček, vyvinuly se pylové kartáčky a košíčky ke sběru pylu a medný váček pro přenos nektaru.  Postupem času se u některých druhů objevila také schopnost tvorby vosku za pomoci voskových žláz. Postupem času vznikla široká paleta druhů a poddruhů včel, od samotářských včel, přes bezžihadlové, čmeláky až po včely žijící ve společenstvu, které jim mělo zaručit úspěšné přečkání zimy.

Pro vývoj včel, tak jak je známe dnes, byla důležitá poslední doba ledová, která byla před půl milionem let. V té době pokrýval většinu Evropy ledovec, který donutil včely přesídlit do jižních oblastí Evropy kolem Středozemního moře. Při ústupu ledovce se opět rozšiřovali zpět na svá původní území. Všechny evropské druhy včel tak odvozují svůj původ od těchto jižních včel.

Pokud se chceme podívat na zařazení včel v zoologickém systému, pak dojdeme k následovnému zjištění:

• Kmen: Členovci (Arthropoda)
• Podkmen: Vzdušnícovci (Tracheata)
• Třída: Hmyz (Insecta)
• Podtřída: Křídlatí (Pterygota)
• Řád: Blanokřídlí (Hymenoptera)
• Podřád: Štíhlopasí (Apocrita)
• Čeleď: Včelovití (Apidae)
• Rod: Včela (Apis)
• Druh: Včela medonosná (Apis Mellifica)

Nástavkové včelí úly

Všem včelařům doporučujeme moderní nástavkové úly, jenž jsou přístupné horem. Historie nástavkových úlů se datuje do poloviny 19. století, kdy zhotovil pastor Langstroth první horem přístupný úl s rozběrným dílem a objevil mezeru mezi rámky a stěnou úlu, kterou včely nezastaví. Úly přístupné horem se postupně rozšířily do celého světa. Dnes jsou nástavkové úly nejrozšířenější na světě.

Moderní včelí nástavkové úly mají řadu dobrých vlastností, které využívají ekonomicky myslící a racionálně pracující včelaři. Každý včelař jistě ocení jednoduchou a včelstvu přizpůsobenou konstrukci, z toho posléze vychází bezproblémové ošetřování včelstev. Nástavkové úly mají vysoký podmet, volné rozestavení, jednoduchou a rychlou přepravu. Dlouhodobá pozorování včelstev potvrdila, že zimní chomáč se vytváří převážně uprostřed nástavku na šířku 4-5 plástů. Včelstvo má na jaře po obou stranách dostatek prostoru k roztažení. Včelí úl, který by měl včelám vyhovovat, musí mít i dobře izolované stěny (doporučujeme uteplení například polyesterem). Používání dřeva jako materiálu na výrobu včelích úlů se mnohokrát osvědčilo. Stěny úlu izolované pěnovými polymery mají výhodu, že na jaře nedovolují, aby při proměnlivém počasí a velikých teplotních rozdílech teplo unikalo příliš rychle. Včelstvo se v uteplených úlech stahuje do zimního hroznu podstatně později. V dobře izolovaném úlu vystaveném za horkých letních měsíců na přímém slunci nevylehávají včely před česny tak jako ve stejně umístěných neizolovaných dřevěných úlech. Dobře izolované úlové víko brání tomu, aby unikalo vzhůru stoupající teplo. Jedna kompletní sestava nástavkového úlu obsahuje obvykle 1 dno, 3 nástavky s plásty, 1 víko, 1 stropní krmítko.

Moderní nástavkové včelí úly mají tu výhodu, že pro vytažení rámku musíme překonat pouze vzdálenost rovnou jeho výšce. Po vytáhnutí můžeme plást při správném uchopení prohlédnout a ohodnotit nad úplně otevřeným nástavkem a včelím sezením. Odpadající včely (eventuálně i matka) spadnou beze ztrát do včelstva.

I když oficiální statistiky zatím neexistují, lze odhadnout, že určitě méně než 1/3 včelstev v ČR je chována v moderních nástavkových úlech. Zbývající 2/3 včelstev žijí převážně v zadovácích typu Budečák a kombinovaných úlech typu Univerzál.  Přechod na nástavkové včelaření si vyžaduje především změnu v myšlení chovatele a oproštění se od tradičních návyků. Z hlediska celosvětového měřítka se uvádí, že asi 70% včelstev je chováno v nástavkových úlech.

Včelaření v nástavkových úlech je jednoduché a praktické. S nástupem rozvoje se včelstvu rozšiřuje prostor po jednotlivých plástech a mezistěnách. Následuje různé převěšování zavíčkovaných plástů do medníku, nasazení nejrůznějších protirojových opatření a posléze odběr medu. Po překonání vrcholu rozvoje včelstvo pomalu začíná slábnout, ztrácí snůškovou aktivitu. Včelař odstraní medník, začne s doplňováním cukerných zásob do plodiště a připraví včelstvo k zazimováni.

Mnohem jednodušší situaci má tedy včelař vybavený vhodným nástavkovým úlem. Protože “úl není sice pro dosažení dobrých včelařských výsledků jediným činitelem, ale rozhodně je činitelem významným.“

Něco z historie včelích úlů

K nejstarším a nejrozšířenějším úlům na světě patří Langstrothův úl se svými modifikacemi. Vznikl v severní Americe před více jak sto lety se základní rámkovou mírou 45 x 23 cm s 10 rámky na studenou stavbu v nástavku s oddělitelným dnem. V Americe se také rozšířil Dadantův úl s rámkovou mírou Quinbyho 47 x 31cm v plodišti a polorámky v mednících. V běžné praxi jsou nejvíce rozšířeny nástavky s výškou rámků 23 cm jako plodištní, tříčtvrteční s 16 cm rámky a mělké s 13,5 cm jako medníkové pro produkci vytáčeného medu.

Nejvíce včelstev v sev. Americe, Francii a Rusku je umístěno v úlech typu Langstroth a jeho modifikacích. Je ještě mnoho dalších zemí, kde je situace obdobná. U nás v ČR je nejrozšířenější rámková míra 39x24 cz

Úl je obydlí včel, které musí poskytovat včelstvu prostor pro jeho žádoucí rozvoj, chránit včelstvo před nepřízní vnějšího prostředí a včelařům umožňovat usměrňování vývinu včelstev s nejmenšími nároky na pracovní čas. Konečným cílem použití vhodného úlu v souladu s metodou ošetřování včelstev je produkovat  med a ostatní včelí produkty s nejmenším množstvím vynaložené práce k ošetřování při přiměřené spotřebě ostatního materiálu např. cukru a krmení v průběhu celého roku.

Úl - popř. nástavek má být přístupný shora tak, aby bylo možno pohodlně vyjmout kterýkoliv rámek. Úl má být nástavkový, aby bylo možné dle potřeby úlový prostor rozšiřovat, snadno kontrolovat a využívat nástavkové metody ošetřování včelstev. Jen takový úl vyžaduje k účinnému ošetřování včelstev málo pracovního času v průběhu celého včelařského roku. Tvar úlového prostoru má vyhovovat potřebám včelstva. Tvar chumáče v zimě a plodového tělesa v jarních měsících by se měl blížit tvaru koule. Tomu odpovídá úlový prostor tvaru krychle nebo tvaru vyššího pro zimu a časné jaro, pro léto prostor asi dvakrát vyšší. V takovém prostoru má včelstvo možnost dle platných zákonitostí ukládat dostatek pylu a medu v blízkosti plodového tělesa. Úl pro chov silných včelstev tedy musí mít širší rámek. Výhodný je čtvercový půdorys úlového prostoru s možností jednoduché změny postavení rámků vůči česnu o 90k. Zkušenost ukazuje, že šíře rámků 39 cm vyhovuje chovu silnějších včelstev. Výška úlového prostoru je dána použitím počtu nástavků a jejich výškou. Úl svou konstrukcí, pokud není speciálně určen pro jednoúčelové použití, by měl vyhovovat různým způsobům včelaření, umístění na včelnici, ve včelníku, kočování, popř. i umístění v kočovném voze.

Materiál použitý pro výrobu úlu musí vyhovovat hygienickým předpisům pro nepřímý styk s potravinami. To znamená, že ze stěn úlu a dalších částí se nesmí uvolňovat mechanické částice nebo látky, které by mohly přejít do medu v plástech. K výrobě úlů vyhovuje dřevo, hobra, sololit, pěnový polystyrén, sláma, orobinec atd. Nevyhovují dřevotřísky, překližky, technopór, minerální vaty a všechny materiály, které zřejmě páchnou.

Stěna úlu musí pomáhat včelstvu v úle udržovat žádoucí mikroklima. Stěna by měla mít dostatečnou tepelnou izolaci, aby bylo zamezeno hlavně v jarním přechodném období zbytečným ztrátám tepla z úlového prostoru. Tento únik tepla musí včelstvo nahradit vyšší spotřebou glycidových zásob. Dobrá tepelná izolace je výhodná i v letních měsících, hlavně úlů včelnicového rozmístění, k ochraně úlů před přehříváním.

Cílem včelaření v moderních nástavkových úlech je racionalizace včelaření směrem k silnějším a přirozeněji vedeným včelstvům, která nevyžadují tolik provozních zásad. Nástavkové úly umožňují přizpůsobovat velikost prostoru potřebám včelstva a snůšce. Vhodně volený prostor umožňuje do značné míry nahradit práci s jednotlivými rámky manipulací s celými nástavky.

Poté, co se objevily včelařské rámky v dnešní podobě, byly vynalezeny mezistěny, které bylo v rámcích nutno upevnit. Slouží k tomu drátkování rámků. Vzdálenost rámků byla řešena pomocí mezerníků. Rámky se vyrábějí nejlépe z lipového dřeva - lze využít i olšového, topolového nebo smrkového dřeva bez suků.

Před drátováním vyvrtáme nebo prorazíme ve středu horní a dolní lišty otvory a protáhneme jimi drát z nerezavějícího materiálu. Dráty potom napneme a oba konce připevníme. Dráty napínáme pouze tak, aby se neprohnuly lišty. Kromě popsaného svislého drátování je možné i drátování vodorovné. Drát můžeme v tomto případě bezpochyby napnout silněji; stává se ale, že zavíčkované plásty s plodem a medem se při kočování rozlomí. Mezistěny se zatavují nejlépe elektrickým proudem. Trafo na 12V připojované postupně na jednotlivé dráty vyvine dostatek tepla k tomu, aby se drát vtavil do mezistěny. Včasným odpojením kontaktu zabráníme tomu, aby se drát mezistěnou protavil až na druhou stranu.

Postupem času vzniklo mnoho druhů a velikostí rámků. Bylo to dáno názory jednotlivých včelařů a v neposlední řadě i různými snůškovými podmínkami. Ze zahraničních rámků, které našly použití po aplikaci metody nástavkových úlů, je možno jmenovat Dadant (43,5 x 30 cm) a Langstroth (44,8 x 32,2 cm). U nás se nejvíce používá rámkové míra 39 x 24 cm.

Pro život včelstva není vlastní rozměr rámku podstatný. Význam má pouze celková plocha plástů a její uspořádání - celistvost.

Základem dobrého včelstva je kvalitní matka, schopná klást po dlouhou dobu velké množství vajíček. Přednost dáváme matkám urostlým se silnou hrudí a mohutným protáhlým zadečkem. Důkazem kvalitního oplození je ucelený plod bez většího množství mezer. Ve většině případů jsou včelí matky schopné klást více vajíček než mohou včely vykrmit larev.

Pro budování silného zimního včelstva nesmíme připustit jeho oslabení v létě. Dlouhověké zimní včely se začínají z části plodu vyvíjet již v červenci a praktické zkušenosti také ukazují, že červenec můžeme považovat za rozhodující období. Jakékoli oslabování včelstev v této době, ať smetenci nebo odběrem plodu či nedostatkem potravy, se projeví záporně na síle zimního včelstva.

Druhou a neméně důležitou složkou potravy je pyl. Nezapomínejte na nenahraditelnost pylu při snaze o udržení dobré kondice včelstev. Za bohaté pylové snůšky jsou včely schopny donést překvapivě velké množství pylu, mají-li jej kam uložit. Včely, které byly nejen jako larvy, ale i jako mladušky dobře živeny pylem, žijí delší dobu a jsou odolnější proti nepříznivým vlivům povětrnosti. Mají-li včelstva v zimě dostatek pylových a kvalitních glycidových zásob, nahrazují zimní ztráty novými včelami ještě před proletem a vyzimují v perfektním stavu.

Výsledek včelaření v nástavkových úlech závisí rovněž na stanovišti. Je třeba zdůraznit, že včelstvům v nástavkových úlech prospívá volné vystavení na mírném svahu tak, aby v zimních a jarních měsících byly úly ozařovány sluncem, a v létě aby byly zastíněny. Osvětlení sluncem a pomocná česínka umožňují zimní prolety včel, i když jsou hlavní česna zaváta sněhem.

Přehled typů nástavkových úlu v České republice.

V ČR došlo v roce 1985 k inovaci vyráběných úlů. Byla zastavena výroba úlu Budečák a Moravský univerzál, které nevyhovovaly základním požadavkům dnešního včelaření. Všechny úly, které zůstaly ve výrobě, se vyrábějí jako nástavkové. Oddělitelné dno má vysoký podmet o výšce asi 10 cm, do dna je možno vložit rošt jako zábranu proti stavbě v podmetu. Podmet je přístupný v celé šířce dna po odklopení zadní záklopky. Stropní krmítko (ještěd) je univerzální z plastické hmoty tvořené dvěma různě velkými miskami o celkovém objemu cca 5 litrů. Krmítko je možno použít k doplňování zásob cukerným roztokem, dodávání vody a podněcování systémem medocukrové těsto - voda.

Úl nástavkový BVD - BUD - 90 (K - 39) - Nejrozšířenější moderní úl v ČR. Nástavkové úly 39 x 24 s uteplenými nástavky s odnímatelným dnem a víkem obsahuje plastové krmítko.  Nástavek je uteplen 2 - 3 cm polystyrénu, nejčastěji palubkové konstrukce (možno i sololit) a je na 11 rámků 39 x 24. S možností volby teplé nebo studené stavby. Úl se dodává s 1 až 3 nástavky.

V Čechách je úl 39 x 24 naprosto nejpočetnější. Dá se říci že absolutní většina včelaří na rámkové míře 39x24 -čtvercový půdorys = 11 rámků (čili nejdná se o Tachov).

Úl nástavkový TACHOVSKÝ (NÚ-85) - Tachovák se vyráběl i před inovací a nástavek zůstal beze změn. Konstrukční změny zasáhly pouze dno a krmítko s víkem. Nástavek má dvojitou stěnu uteplenou polystyrénem a je zhotoven pro 9 rámků 39 x 24 cm na studenou stavbu.

Úl ČECHOSLOVÁK - 85 vznikl z jednotného úlu. Nástavek je na 10 rámků 37 x 31 cm s možností volby teplé nebo studené stavby. Byly dodávány i nízké nástavky - polonástavky na 10 rámků 37 x 17 cm.

Úl NÁSTAVKOVÝ TÚ-85 je zástupcem tenkostěnného úlu se sílou stěny 25 mm. Nástavek obsahuje 11 rámků 39 x 24 cm s možností volby studené nebo teplé stavby. Je možno zakoupit nízký nástavek s 11 rámky 39 x 17 cm.

Výše uvedené úly vyrábělo kdysi Bednářské a včelařské družstvo v Brně. Okresní podnik služeb Náchod nabízel zase včelařské veřejnosti stavebnici hobrového nástavkového úlu K-39, popřípadě stavebnici jednotlivých hobrových nástavků. Zástupcem nízkonástavkového úlu v ČR byl úl OPTIMAL. Nástavek má jednoduchou stěnu síly 25 mm bez falců - polodrážky. Je čtvercového půdorysu na rámkovou míru 42 x 17 cm. Rámky je možno postavit na teplou i studenou stavbu. Součástí systému Optimal je i nástavek na rámek 42 x 27,5 cm, to znamená že za využití ostatních součástí úlové soustavy lze včelařit tradičním způsobem ve vysokých nástavcích, popřípadě kombinovaně za využití vysokých a nízkých nástavků.

Vše o medu

Med je nejcennější surovinou, kterou nás pilné včelky zásobují. Člověk objevil blahodárné účinky medu i jeho skvělou chuť již před několika tisíci let, a od té doby je nedílnou součástí lidských dějin, kdy měl vždy výsadní postavení jak v našich kuchyních, tak v lékárnách. Svého času byl med označován za potravinu králů, což plně vystihuje jeho výjimečnost.

Samotný vznik medu také není tak jednoduchý jak si řada lidí představuje. To, že včely sbírají med a nosí jej do úlu je opravdu pouze mýtus. Med je látka, kterou včely tvoří z nektaru, což jsou sladké šťávy, které sbírají z květů rostlin. Včely jej obohatí o látky ze svého těla, ukládají jej do plástů a nechají jej zrát. Teprve po správné době vzniká z nektaru a dalších látek med. Případně je nektar nahrazen medovicí, kterou včely sbírají v lesích. Medovici produkuje celá řada lesního hmyzu, žijícího na stromech.

Nasbíraný nektar či medovice jsou včelími dělnicemi snášeny do úlu, kde je další dělnice chemicky přetváří a ukládají v plástech. Již během sběru a přeletu zpět k úlu včela k nektaru či medovici přidá svůj vlastní enzym – fermet, který štěpí složené cukry. Včela létavka v úlu předá surovinu úlovým včelám, které jej ukládají do jednotlivých buněk plástů. Zajímavou informací je, že uložený med v buňkách plástu je ještě několikrát přenášen do jiných buněk, a právě při tomto „stěhování“ se do něho dostávají další enzymy (např. diastáza, kataláza, fosfatáza, atd.), vitamíny, katericidní inhibitory a další prospěšné látky. Tak postupně vzniká mix. Výživných látek, které jsou spolu s nektarem či medovicí postupně přetvořeny v med. Med prochází také fyzikálními změnami, protože se postupně snižuje obsah vody. Medový roztok je tak přenášením postupně vysušován a zahušťován. Protože je schopný vodu přijímat, buňky s hotovým, vyzrálým medem jsou zavíčkovány.

Složení medu

Pokud se oprostíme od historického vývoje vnímání medu či jeho vzniku, a podíváme se na jeho jedinečné vlastnosti, pak můžeme zjistit, že obsahuje nepřeberné množství lidskému tělu prospěšných látek, enzymů, vitamínů, proteinů, aminokyselin a cukrů. Každý med je originál a obsahuje jiné složení těchto látek. Obecně lze říci, že průměrné složení medu je následovné: voda (17%), cukry, z toho ovocný (38 %), hroznový (31 %), řepný (1 %), složené cukry (7 %), vyšší cukry (2 %), kyseliny (0,5 %), proteiny (0,3 %), popeloviny (0,1 %) a řadu dalších složek.

Med obsahuje širokou škálu kyselin, mezi nejhojněji zastoupené pak patří kyselina citrónová, mravenčí, jablečná či jantarová. Pod pojmem popeloviny jsou pak ukryty látky složené z draslíku, vápníku, sodíku, hořčíku, chloridů, síranů, fosforečnanů a dalších minerálů. V neposlední řadě med obsahuje širokou škálu aromatických látek, inhibic, vitaminy, hormony a enzymy. Velmi rozdílné je také složení medů květových a medovicových. Medovicové medy obsahují oproti květovým mnohem více aminokyselin. Medovicový med obsahuje méně sodíku a vápníku, květový med pak obsahuje především draslík.

Výživová hodnota medu je velmi vysoká a právě proto je to tak ceněná a plnohodnotná potravina. Průměrně obsahuje 100 gramů medu 1.27 kJ, což je 0,3 kcal.. Med má o 25 % vyšší sladivost než řepný cukr.

Druhy medu

Základní dělení medu je na medy květové a medovicové podle toho, z jaké základní suroviny vznikají. Pokud včely nosí do úlu nektar z květů rostlin, pak vzniká květový med. Pokud naopak nosí medovici, vzniká medovicový med. Samozřejmě je také možno narazit na smíšené medy. Obecně platí, že květové medy jsou světlejší, snadněji krystalizuje a tuhne. Květové medy dále můžeme rozdělit na širokou škálu typů, podle toho v jaké oblasti včely nektar sbírají. Často se setkáváme s medy řepkovými, vřesovými, smetankovými, akátovými a dalšími. Ve své podstatě je každý med originál, protože obsahuje originální složení a poměr různých nektarů z různých rostlin.

Medovicový med vzniká v lesních oblastech, kde včely sbírají medovici, kterou vylučuje řada hmyzu, žijícího především na stromech. Na rozdíl od květového medu je ten medovicový tmavší, je déle tekutý a hůře krystalizuje. V některých letech se můžeme setkat s medovicovými medy, tvořenými výhradně z medovice smrkové nebo jedlové. Takové medy mají silnou kořenitou vůni a neobsahuje takřka žádný pyl.

Uskladnění medu

Po vytočení medu a jeho umístění do skladovací nádoby nás čeká ještě několik úkonů, které bychom neměli vynechat. Po několika dnech se na povrchu medu usadí zbytky vosku z plástu, a také bublinky, které se do medu dostali při jeho protékání sítem či síty. Tuto „pěnu“ z medu odstraníme stěrkou, případně libovolným kuchyňským nástrojem, který máte doma. Med se také promíchává za pomoci trojhranné tyče případně za pomoci moderních elektrických míchadel. Pokud tento proce promíchávání opakujeme během krystalizace, tzn. přerušovaná krystalizace, tedy med pastujeme, vzniká jemně krystalický med, který má ideální konzistenci a viskozitu. Tento postup je vhodný především pro květové medy.

Samotné uskladnění medu je vhodné v uzavíratelných nádobách pro potravinářské účely, dnes se používají především plastové nádoby, které vytlačují dříve používané nádoby plechové. Med uchováváme v tmavých místnostech se stálou teplotou, ideálně okolo 10 ˚C. Pozor na dokonalé uzavření nádob, protože med ochotně přijímá vodu i cizí pachy. Správně uložený med nám vydrží beze změny své kvality tři nebo i čtyři roky.

Krystalizace medu

V první řadě je určitě vhodné říci všem začínajícím včelařům, i méně informovaným spotřebitelů, že krystalizace medu je zcela přirozený proces, který nikterak nesnižuje kvalitu medu, což si bohužel dodnes celá řada lidí neuvědomuje a nesprávně považuje krystalický med za méně kvalitní. Mezi některými lidmi koluje také názor, že krystalický med obsahuje přidaný cukr, což určitě není pravdou, protože to by si žádný český včelař nedovolil. Krystalizace medu a jeho tuhnutí je závislé na druhu medu, který nám pilné včelky nasbírali. Z fyzikálního a chemického hlediska závisí rychlost tuhnutí na poměru hroznového a ovocného cukru v medu. Medy s vyšším obsahem hroznového cukru tuhnou rychleji, než ty s vyšším obsahem ovocného cukru. Příkladem medů, které tuhnou rychleji, jsou medy řepkové či medy z ovocných stromů. Naopak mezi medy, které tuhnou pomalu, nebo vůbec patří medy akátové (mohou být tekuté i dva roky) nebo medovicové medy. Zajímavou výjimkou medovicového medu je med, který obsahuje melecitózu, což je trojitý cukr, který obsahuje dvě molekuly hroznového cukru a jednu molekulu ovocného cukru. Tento med se většinou získává ze smrkové a modřínové medovice. Takový med může obsahovat až 38 % melecitózy. Med s vysokým obsahem melecitózy tuhne a krystalizuje velmi rychle, někdy dokonce i přímo v plástech a tak nejde vytočit. Se snižujícím se obsahem melecitózy lze med částečně případně plně vytočit. Takový med je však odborníky považován za velmi kvalitní s výbornou chutí.

Pokud chcete med opět převést do tekuté podoby, pak se obvykle zahřívá. Bohužel je med velmi choulostivý na teplotu, pokud je dlouhodobě ohřát na 45 ˚C, pak se poškodí důležité enzymy (enzymy invertázu, které jsou termolabilní). Při zahřátí na 70 ˚C i na krátkou dobu tyto důležité enzymy zničíme úplně. Zkrystalizovaný med můžeme převést do tekutého stavu, pokud jej umístíme do lázně s teplotou maximálně 40 ˚C, aniž bychom ho poškodili. Pro větší množství medu se pak používají speciální přístroje, vyhřívací skříňky s regulovaným vytápěním. K tomuto tématu je ještě vhodné zmínit metody některých velkých výrobců ze zahraničí, především ze zámoří či Číny, kteří med zahřívají i na 70 ˚C, tak aby zůstal tekutý a mohl se tak dlouho prodávat. Bohužel však takový med nenávratně přišel o některé své vlastnosti, nelze jej již považovat za přírodní a plnohodnotný med.

Jak začít včelařit?

Včelaření je krásný a prospěšný koníček. Začít včelařit je mnohem snadnější než by se na první pohled mohlo zdát. A pokud chcete začít včelařit, tak se nemáte čeho bát. I když včelaření na první pohled vypadá jako složitá věda, není nutné do všeho okamžitě proniknout. Na začátek stačí jen několik základních znalostí a chuť učit se novým věcem.

Než začnete včelařit, zjistěte si, jak Vaše tělo reaguje na případné včelí bodnutí. Taková alergie na včelí bodnutí Vám může včelaření poměrně zkomplikovat. Včely, které se v dnešní době chovají, jsou šlechtěny jako nebodavé, přesto nejde případné včelí bodnutí vyloučit. I když budete používat všechny dostupné včelařské ochranné pomůcky, nemůžeme vyloučit, že Vás občas včela bodne. Bolest i otok v místě bodnutí se dají snést a časem si tělo na včelí jed vytvoří imunitu. Bolest po včelím bodnutí obvykle po 5 až 10 minutách ustoupí. Otok brzy opadne, někdy ale může vydržet i několik dní. Jako začínající včelař ještě neumíte včelstvo tak dobře ošetřovat, proto je riziko bodnutí větší. Určitě však doporučujeme použít alespoň klobouk, kuklu nebo závoj - tím si ochráníte obličej a krk. Nenechte se zbytečně odradit případným rizikem bodnutí.

Nečekejte však, že se Vám na začátek včelaření hned vše povede. Včely Vám také mohou uhynout. Průměrný výnos medu se Vás opravdu hned na začátek nemusí týkat. Realističtější je představa, že prvních několik let je zkušebních a vy se jen učíte. Chov včel má nejlepší výsledky v tom případě, že se mu věnuje celá rodina. Nemělo by to být tak, že začínající včelař se věnuje pouze svým včelám a zapomíná při tom na všechno ostatní.

Kde začít včelařit?

Než začnete včelařit je i též dobré rozmyslet si, kam včely umístíme. Včelstva nemusíte dát přímo na vlastní zahradu. Neobhospodařovaná louka, zanedbaná zahrada, někdy nevyužitý kousek obecního pozemku poslouží stejně dobře jako větší pozemek zarostlý křovím někde na okraji lesa, může jít přímo i o kus lesa.

Kdy začít včelařit?

Kdy je ta nejvhodnější doba pro začátek včelaření? Včelstva si pořiďte nejlépe na jaře nebo v létě. Nejvhodnější dobou pro začátek včelaření je jaro. Budete mít radost, až uvidíte, jak se samotné plásty mění a jaký čilý letový provoz je kolem česna v létě. Zažijete možná i nepříjemná překvapení, když se např. některé včelstvo vyrojí a roj uletí, protože začátečník možná ještě nemá dostatek praktických zkušeností. Nákup včelstva v létě nebo na podzim můžeme začátečníkovi doporučit, pokud  máte možnost sehnat si kvalitní silné včelstvo nebo oddělek s mladou výkonnou matkou. Prožijete si pak vývoj včelstva přes zazimování až do vytváření zimního chomáče s posledními letovými dny. Nemusíte se pak o včelstva starat tak intenzivně, jako když si pořídíte včely na jaře. Na podzim je totiž se včelami práce méně. Podzim pak končí odklizením krmítek a přípravou včelstva na blížící zimu, nutné je i ošetření proti varroáze. Nákup včelstev v zimě nemá moc smysl. Včelstvo z zimě potřebuje klid a nemá být rušeno.

Doporučujeme samozřejmě nákup kvalitních včelstev či oddělků. Moc nedoporučujeme, aby nastávající včelař začínal s rojem. Je to sice pěkný zážitek, když usazujeme první roj do úlu,  ale je velmi pravděpodobné, že toto včelstvo se bude rojit i v příštích letech. Proto je nutné alespoň vyměnit matku. Rojivost je často spojena s bodavostí. Bodavé včely začátečníka jistě nepotěší. Nejlepší pro začátek včelaření je tedy jaro a léto. Pokud je zrovna zima, pak doporučujeme pustit se do prohlubování teoretických znalostí.

Jaký je optimální počet včelstev pro začátek včelaření?

Optimální počet včelstev nebo oddělků při zahájení je cca 5. Začátečník, který si pro začátek nakoupí mnoho včelstev, by jich koncem roku mohl mít i o mnoho méně. Naopak koupit si pouze jen jedno včelstvo je také málo. V prvním případě budete mít práce nad hlavu a v tom druhém nebudete mít, co dělat. Důsledkem toho bylo uhynutí včelstev, jak v prvním tak druhém případě, protože jste se o ně buď dostatečně nestarali nebo jste je naopak moc rušili. Pro včelstvo neexistuje nic horšího, než když je každou chvíli otvíráme, a tím narušujeme celkovou harmonii a klid v úle. Vývoj včelstva se tím zdržuje.

Začínající včelař by si měl tedy pořídit cca 4 až 6 včelstev. Poté je poměrně nepravděpodobné, že by všechna včelstva najednou uhynula. Uhyne-li nějaké včelstvo, pak máte možnost se vyvarovat opakování chyb. Doporučujeme i najít zkušeného včelaře - praktika, který je ochoten pomáhat radou i skutkem.

Jaké včelí úly zvolit pro začátek včelaření?

Volba úlu a rámkové míry není nijak těžká záležitost. V podstatě nad tím nemusíte moc přemýšlet. Doporučujeme uteplené nástavkové úly univerzální rámkové míry 39 x 24 cm. Včelařské obchody samozřejmě nabízí celou řadu typů úlů a rámkových měr. Doporučujeme jednoznačně moderní a jednoduché úly přístupné shora s většími rámky. Každý včelař Vám bude doporučovat jiný typ úlu a jinou rámkovou míru. V ČR je nejpoužívanější 39 x 24 a pro komerční včelaření pak Langstroth, jenž je nejrozšířenější ve světě.

Jaké včelařské potřeby budete pro začátek potřebovat?

Určitě se Vám jako začínajícímu včelaři hodí včelařský klobouk, rukavice a včelařská kombinéza. Začínat včelařit bez vhodné klobouku, kukly nebo závoje by nebylo rozumné. Mladý včelař nemá ještě zkušenosti, jak se úspěšně bránit především bodnutím do hlavy a obličeje. Včelařské rukavice správné velikosti chrání sice ruce, ale jak každý brzy pozná - je to na úkor jemnosti práce se včelami. Kdo nemá přecitlivělou kůži nebo není alergický na včelí bodnutí, měl by si zvyknout pracovat bez rukavic. Dlouhé volné rukávy umožní včelám poletujícím kolem, aby se dostaly mezi něj a ruku nebo paži, kde vás nejspíš bodnou, poté co je přimáčknete. Včelařská kombinéza má na rukávech a nohavicích stahovací gumový proužek; látka tam přiléhá těsně na kůži, takže včely nemohou vniknout dovnitř. Včely, které spadnou na zem, velmi rády šplhají po nohou, až se dostanou do tmy. Jejich přítomnost poznáme často až tehdy, když nás bodnou.

Dále budete potřebovat včelařský dýmák (kuřák), jelikož každé otevření úlu berou včely jako vyrušení, kterému je třeba se bránit. Nebodavé včely nejdříve svými těly ihned pokryjí všechny otvory, jako např. uličky mezi plásty. Toto opatření zabrání rovněž přílišnému úniku tepla. Při uchopení rámku za této situace není nic zvláštního, že se včely shluknou a občas některá z nich napadne včelařovu ruku. Nejhorší je, pokud nějakou včelu omylem rozmáčknete. Vydá totiž charakteristický zápach a ostatní včely na Vás pak zaútočí. Proto na včely použijte kouř z dýmáku. Včely se poté snaží utéci do méně zakouřených prostor v úlu a plástových uličkách. Snaží se také nacucat medem a připravit na opuštění úlu. Příliš intenzivním zakouřením dosáhnete však pravého opaku. Mírné včely začnou útočit, včely vyháníme z plástů, případně i z úlu. Jako palivo v dýmáku se používá mnoho materiálů - například dubová práchnivina, smrkové nebo jedlové jehličí, sušený řebříček nebo sláma a tak dále.

Budete potřebovat i nějaký rozpěrák na uvolňování přitmelených rámků, ale i na odstraňování voskových a plástových přístavků z rámků a stěn úlu.

Jaké konkrétní včelařské potřeby pro začátek včelařeni s pěti včelstvy?

Záměrně jsme pro začátečníky vybírali pouze nejlevnější a nejnutnější včelařské potřeby. Pokud Vás finance nijak neomezují, můžete si toho na začátek nakoupit mnohem více a v té nejlepší kvalitě.

Nejnutnější vybavení a pomůcky pro 5 včelstev:

5 x včelí úl rámkové míry 39 x 24 - palubkový, zateplený - 1 až 3 nástavky.

Rámkové přířezy 39 x 24 nebo včelařské rámky 39 x 24 cm cca 165 kusů při 3 nástavcích na úl. K rámkům jen přidáte mezerníky a nadrátkujete si je. Nadrátkované rámky s mezerníky je nutné osadit mezistěnami z včelího vosku. To je k úlům téměř vše. Samozřejmě se Vám hodí podložka na měl, strůpková fólie a mateří mřížka. Dál možná budete potřebovat rojáček, smyk a rojochyt ke snímání rojů.

Z ochranných pomůcek je to tedy výše jmenovaný klobouk se závojem nebo kukla. Včelařská kombinéza nebo blůza a včelařské rukavice.

Základní včelařské potřeby pro práci se včelami jsou: včelařský dýmák, kleště na vyjmutí rámků, smetáček a rozpěrák.

Na vytáčení medu a medobraní potřebujete odvíčkovací vidličku, cedník na med (dvojitý) a medomet. Medomet není na začátek hned potřeba nový. Můžete si koupit bazarový či si ho jen zapůjčit.

Tím by měl být seznam kompletní a Vy se můžete bez obav pustit do včelaření. Včelaření je krásný koníček a rozhodně se nemáte čeho bát. Začít včelařit je snadné a jistě to zvládnete v každém věku. Na závěr doporučujeme pročtení odborné včelařské literatury.

Medobraní

Odměnou za práci a péči, kterou včelař věnuje svým včelstvům je vlastní získání medu při takzvaném medobraní. Silná včelstva svému majiteli přinesou i několik snůšek každý rok. Pravý čas na vytáčení medu poznáte bez jakýchkoliv znalostí. Jsou-li plásty v nástavku plné a většina buněk je zavíčkovaná, pak je ten praví čas získat zlatavý med. S medobraním dlouho neotálejte, není nutné, aby byly všechny buňky zavíčkované, obvykle to ani ta silná včelstva nedokáží. Pokud jsou plásty zavíčkovány alespoň z jedné třetiny, a z nezavíčkovaných plástů med viditelně nevytéká, a to ani při silnějším trhnutí, pak je med dostatečně vyzrálý a připravený ke svému vytočení.

Každé medobraní začíná přípravou potřebného vybavení. Ujistěte se, že máte vyčištěný medomet, který je plně funkční a připravený ke svému použití. Také si připravte dostatečnou kapacitu nádob. Dnes se používají především plastové nádoby. Můžete si vybrat z nepřeberného množství, obvykle se používají 25 kg nebo 40 kg nádoby. Ze zkušeností včelařů, pokud je včelaření vaším koníčkem, a nejste žádný profesionál, doporučujeme 25 kg nádoby, které lze i při plném zatížení pohodlně přenést, kdežto 40 kg nádoby nutno plné přenášet již ve dvou lidech. Pro profesionálnější včelaře, kteří operují s většími, 40 kg nádobami, lze sehnat také ve variantě s dolní výpustí, což velice praktické pro další práci s medem, kdy jej z nádob jednoduše „odpouštíte“ dle potřeby.

Pokud máme veškeré potřebné náčiní připravené, je na čase se přesunout k úlům a připravit plásty s medem k samotnému vytočení. Jak již bylo zmíněno, na plástech stačí zavíčkovaná i malá část buněk, je však potřeba aby byl med vyzrálí a připravený k vytočení, což zjistíme pomocí jednoduchého trhnutí s plástem. Pokud máme úly dále od domova, případně od místa, kde chceme med vytáčet, pak se nám určitě hodí také přepravka na rámky, které jsou dnes také k sehnání. Obvykle jsou vyrobeny ze sololitu, aby byly co nejlehčí, a jsou v rozměrech rámku, což nám umožní do přepravky umístit rámky z celého nástavku. Díky uzavíratelnému víku můžete v klidu pracovat, aniž by se Vám včely opětovně nesesedali do vyjmutých rámků. Právě při vyjímání rámků je nutné z nich včely omést, případně lehkým trhnutím nebo ometením rukou. Při této práci je nutné postupovat opatrně, abyste včelám neublížili, smetené včely nezašlapali či jinak nezabili. Po krátkém šoku se většina z nich pokojně vrátí do úlu. Připravené rámky s plásty plnými medu přeneseme k místu vytáčení, kde jej musíme odvíčkovat. My, menší včelaři odvíčkováváme plásty za pomoci vidličky či speciálního nože. I při tomto úkonu si můžeme ušetřit práci, a to tím, že si mnoho včelařů zbytečně kupuje spíše užší vidličky s méně jehlami, kterými odvíčkovávání trvá déle. Můžeme tedy doporučit spíše širší, více jehlové vidličky, případně odvíčkovací nože. Práci si také usnadníme, pokud máme nástroje zahřáté, což můžeme udělat např. lázní v teplé vodě. Velcí včelaři pak samozřejmě používají odvíčkovávací stroje, které však využijete pouze, pokud máte včelstva v počtech desítek kusů.

Samotný med se dnes získává výhradně s využitím medometů, což jsou speciální přístroje, do kterých se vloží rámky, a při otáčení vnitřního koše je z nich med vytlačen pomocí odstředivé síly. Medometů je dnes k dostání také celá řada, a mnoho včelařů si z nich neumí vybrat. Obecně lze říci, že většina modelů plní svoji funkci více než dobře, je tedy nutné se dívat především na to, zda využijeme medomet s pohonem nebo zda nám stačí s ručním pohonem, zda potřebujeme větší medomet na více rámků, nebo se spokojíme s menším medometem, do kterého se vejde méně rámků, zato je ale medomet menší, lehčí a lépe se s ním manipuluje, zda požadujeme tzn. zvratný medomet, ve kterém se rámky otáčí automaticky, nebo nám stačí klasické provedení, kde rámky otáčíme ručně, a také je vhodné se dívat na samotné konstrukční uspořádání, např. aby byla výpust úplně na dně a medomet kvalitně svařen tak, aby v něm zůstávalo co nejméně zbytků medu. Jak již bylo napsáno, dnes většina medometů, zvláště pak od renomovaných firem zajišťuje kvalitní zpracování a na nás tak je pouze rozhodnout jaký model zvolit. Pro malého včelaře tak absolutně dostačuje ruční medomet, na tři až čtyři rámky, zatímco větší včelař již rád využije velkých medometů s elektropohonem a automatickými řídícími členy, které řídí celý proces. Pokud používáte ruční pohon, pak je nutné udržovat takovou rychlost vytáčení, při které se plásty nepoškodí, při nízké rychlosti se med špatně vytáčí, naopak při vysoké rychlosti hrozí prolomení plástu. Při vypouštění medu do nádob jej nezapomeňte cedit přes hrubé síto, případně přes dvojité síto, které zachytí jak větší tak menší nečistoty. Po pár dnech se na hladině medu usadí nezachycené částečky vosku a vzduchové bublinky, které jednoduše odstraníme pomocí stěrky. Při vypouštění medu také zjistíme, zda byl zralý. Pokud vytéká příliš rychle a uprostřed síta tvoří prohlubeň, je možné že obsahoval větší množství vody, což může způsobit zkvašení medu a jeho nepoužitelnost. Pokud je naopak med méně tekoucí, v místě dopadu na síto vytváří kopeček, pak byl med správně vyzrálý a my se můžeme těšit na kvalitní domácí med. Ač se většina medu vytáčí, existují i jiné možnosti získávání medu, které jej pak dělí na med plástečkový, lisovaný, vykapávaný a další.